Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Chlup (* 1934)

Člověk si takhle opravdu uvědomí, že válka je svinstvo

  • 1934 – narozen v Bítovčicích

  • absolvoval dvoutřídku a později dvouletou zemědělskou školu

  • 1940 – vyhořel statek jeho rodiny

  • na konci války se zranil při kontaktu s municí

  • 1951 – nastoupil na brigádu do Motorpalu: zde se vyučil elektrikářem

  • 1954 – odešel na vojnu

  • 1957 – oženil se

  • 1961 – začal pracovat v Jihlavanu (tehdejší Technometře)

František Chlup vyrůstal v rodině se zemědělskou tradicí, oba jeho rodiče pocházeli ze zemědělských rodin. Matka pracovala v domácnosti, starala se o část hospodářství. 
V té době neexistovaly vymoženosti jako pračka nebo vodovod: voda se nosila ze studny, a proto šlo o poměrně těžkou práci. Pamětník měl několik sourozenců: starší sourozenci se postupem času začali starat o mladší. „O mě se nejvíc starala Mařenka... Dobře si pamatuju, jak jsem od ní dostal na zadek.“

Pamětník navštěvoval dvoutřídku: nejdříve měl dobré výsledky, jeho prospěch se však postupem času zhoršoval. Musel vypomáhat v hospodářství, pást dobytek a podobně, a proto neměl moc času na učení. „Z dnešního pohledu jsem na tu školu tak nějak kašlal, prostě jsem lajdačil. Známkama bych se moc nechlubil; ještě že za války byly šestky.“ Dobré známky dostával pouze z náboženství, rodina byla totiž velmi pobožná. Každý večer před spaním všichni zaklekli a modlili se, pravidelně chodili do kostela. „Za to su rodičům vděčnej. Když je člověk v kritické situaci, tak víru potřebuje.“

Někde hoří a je to blízko

Za války v roce 1940 Němci přijeli zabavovat prasata. Poslední zásoby sebrali
i nejchudšímu rolníkovi, kterému tak na zimu nic nezbylo. Přitom jiná rodina načerno schovávala dvě prasata jako úplatky pro gestapo. Když se to otec dozvěděl, šel za starostou a promluvil mu do duše. „Přece to tady znáš, tak víš, kde by bylo možné prasata získat bez toho, aniž by byli poškození největší chudáci.“ Navíc starostovi prozradil, kde se nalézají dvě schovaná prasata, a starosta začal věc vyšetřovat.

Zanedlouho rodinný statek vyhořel. U obytného stavení se požár zastavil díky ohnivzdornému štítu, ale jinak shořelo celé hospodářství. Požár vypukl v noci: František Chlup si velmi dobře vzpomíná na moment, kdy rodina zjistila, co se děje. „Všichni jsme spali v jedné místnosti. Tatínek se vzbudil a v místnosti bylo jak ve dne, všude červená zář... Pamatuju si, že tatínek zatřepal maminkou a řekl: ‚Nelekej se, někde hoří a je to blízko.‘“ Otec se hlavně snažil zachránit dobytek v chlévech. Brzy se začali scházet lidé, pomáhali a zvonili na poplach.

Požár byl údajně založen úmyslně: takto se mstila rodina, kterou otec nahlásil starostovi. Předpokládali, že čin bude hodnocen jako sabotáž, což by pro otce pravděpodobně znamenalo pobyt v koncentračním táboře. Otec byl opravdu zatčen a strávil tři týdny 
ve vazbě: naštěstí uměl velmi dobře německy a byl schopný vysvětlit, jaká je podstata problému. „Vyšetřování pro něj nebylo tak zlý jako to, že tam neměl cigarety,“ vzpomíná František Chlup. Otec byl totiž silný kuřák: když se vrátil, kouřil jednu cigaretu za druhou.

Po požáru se začalo pracovat na obnově hospodářství. Všechno vybavení, které shořelo, si potom půjčovali od okolních rodin, dokonce i z okolních vesnic – všichni jim pomáhali ze solidarity.

Zachránilo mě manšestrový sako

Když se blížil květen 1945, němečtí vojáci na ústupu přenocovali v Bítovčicích. Muži v hospodě přemýšleli nad tím, že by tu jednotku v noci mohli odzbrojit a udělat z nich své zajatce. „Takhle si chtěli hrát na partyzány. Mysleli si, že to bude sranda: že jim ty zbraně vezmou a bude po válce.“ Naštěstí brzy pochopili, že by došlo ke zbytečnému krveprolití: vojáci strávili pět let ve službě a byli schopní velmi rychle reagovat a bránit se.

Na samém konci války projížděli Bítovčicemi ruští kozáci na koních. „Docela dost řádili, byli postrachem pro děvčata.“ Vedli s sebou jednotky německých zajatců. Ti byli strašně vyčerpaní: jeden z nich omdlel a potom se nešťastnou náhodou skutálel do řeky. „Ale byl naživu, dýchal,“ vzpomíná František Chlup, který situaci zpovzdálí sledoval. Jeden kozák k zajatci přišel a kopnul do něho tak, že se otočil ve vodě na břicho. „Viděl jsem, jak 
se ve vodě dělají bublinky... Prostě se utopil.“
 Tato událost pamětníka velmi zasáhla. 
„Byl to voják, mladej kluk, ani nevím, jestli se jeho rodina dozvěděla, jak zahynul. 
Jako zajatec měl určitě nějaká práva, nebyl odsouzen k trestu smrti... Člověk si takhle uvědomuje, co je ta válka za svinstvo.“

Za války si Němci v Bítovčicích zřídili střelnici jakožto součást výcvikového tábora pro armádu. Po válce spousta munice jen tak ležela mezi Kamenicí a Bítovčicemi v příkopě. František Chlup chodil opuštěnou munici zkoumat s kamarády, a to pokud možno místo školy. Jednou našel na místě „krabičku plnou hliníkových věcí“, kterou si vzal domů. V dílně hned zkoušel, jak věc funguje – zapálil ji a ona hezky letěla: „Psssss, určitě je to raketa, říkal jsem si, tak s tím hned půjdu za klukama...“ Pro jistotu zkoušel zapálit ještě druhou „krabičku“, ale ta nějak nefungovala. Proto vzal štípací kleště, v půlce krabičku přeštípnul a pak ji znovu zapálil.

„Pak už jsem chvíli nic nevěděl. To byla morda, že to poničilo i ty ocelový kleště. 
Když jsem se probral, tak jsem měl čumák strčenej v lavoru s lysolem.“ 
Výbuch otřásl chalupou a otec hned tušil, o co jde: rychle běžel do dílny, kde našel Františka ležet v krvi. Nacházel se v dost špatném stavu: měl díru v břiše, poraněný obličej a na jedno oko neviděl. „Jen manšestrový sako mě zachránilo, že jsem nebyl vykuchanej. Nedivím se, 
že se o mě holky potom moc nezajímaly, protože jsem byl zjizvenej...“

Doktor z Luk ošetřil, co mohl, a ráno jel pamětník vlakem do nemocnice. „Primář říkal: ‚Ty kluku, ty se pomodlíš šest otčenášů, abychom ti to oko zachránili.‘“ V nemocnici strávil 
tři dny. Tenkrát neexistovala anestetika, místo toho řádová sestra seděla u jeho postele 
a držela ho za ruku. Úraz mu přivodil také psychické následky. Když potom kdykoliv slyšel nějakou hlasitou ránu, třeba u příležitosti mysliveckých honů, tak to u něj vyvolávalo zvracení. „Byl jsem psychicky docela dost vyrychtovanej.“

Není ho vidět, ale slyšet

František Chlup byl odjakživa předurčen k práci v zemědělství: navíc otec začal mít zdravotní problémy a od syna se očekávalo, že „převezme žezlo“. Tento plán se zpočátku slibně vyvíjel: po dvoutřídce pokračoval na dvouletou školu, kde získal kvalifikaci jakožto zemědělec. V sedmnácti letech však měřil pouze 150 centimetrů a práce na statku pro něj byla hodně náročná. „Není ho za koňma vidět, ale je ho slyšet,“ říkalo se o něm, protože 
u práce hodně nadával.

Když komunisté v únoru 1948 převzali moc, začalo znárodňování. Nejdříve začala likvidace velkých firem, potom přišli na řadu drobní řemeslníci a živnostníci. Kdo se postavil proti, ten se stal třídním nepřítelem. „Snažili se lidem dát najevo, že neexistuje žádné jiné východisko než vstoupit do družstva.“ Pamětníkův otec se stal v JZD družstevním zootechnikem, protože vždy rozuměl dobytku. Takto si ulevil od dřiny na poli a už nepotřeboval synovu pomoc; pro rodinu byl tedy vstup do družstva poměrně výhodný.

Pamětník brzy zjistil, že by se chtěl stát řemeslníkem. V sedmnácti letech proto přemluvil rodiče a nastoupil na zimní brigádu do Motorpalu, do mechanické dílny. Na místě pak zůstal pracovat a k zemědělství už se nevrátil. Postupně se vyučil elektrikářem a dostal se do dílny na navíjení motorů. To byla pro něj ideální práce, velmi ho bavila. Když začal pracovat v elektrodílnách, docházel do závodní školy, kde se probírala teorie. Tam také získal výuční list provozního elektrikáře.

Ty tady dlouho nebudeš

V roce 1954 odešel na vojnu: v rámci vojenské služby se seznámil se svou budoucí manželkou, v Bítovčicích na pouti. Zanedlouho po svatbě nastoupil do Jihlavanu, kam přijel na pozvání známého. Ten chtěl, aby udělal pořádek v kolektivu elektrikářů 
a zvedl jejich nízkou morálku. Místní elektrikáři totiž holdovali alkoholu, dokonce se jim přezdívalo „kráčející zkrat“. Elektrikářům se nesmlouvavý přístup nového vedoucího přirozeně nelíbil a reagovali útočně: „Však my víme, jakou sis vzal manželku – dceru živnostníka! Ty tady dlouho nebudeš.“

Možnost takového vyhrožování byla jedním z negativ, která přinášel tehdejší režim. František Chlup vzpomíná na své strýce, kteří byli zapálení komunisté. Kolem roku 1975 jeli do Sovětského svazu, a když viděli, v jak špatných podmínkách 
a chudobě tam lidé žijí, úplně se změnilo jejich vnímání světa. V Československu se vždycky mluvilo o tom, jak se všichni mají v SSSR krásně... „Pro ně komunismus skončil: a to byli předtím přesvědčeni, že je to jediný spravedlivý systém.“

Na závěr František Chlup předává své poselství pro mladou generaci: „Je důležité, abyste projevovali zájem o historii a abyste vnímali to, co prožívali zástupci minulých generací. Važte si dnešní svobody, ta je k nezaplacení... My jsme za ni museli bojovat.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Anna Štěpánová)