Mgr. Igor Chaun

* 1963

  • „Ono to dvacáté výročí bylo ve společnosti velmi silně vnímáno. Bylo hodně vzpomínkových pořadů Dvacet let od listopadu 1989, byla skutečně televize, rozhlas, chystalo se hodně projektů, byla to příležitost, asi to tak bylo obecně vnímáno, pro nějaké ohlédnutí se. Bylo to ještě před babišovskou érou a já jsem dostal nabídku, tehdy jsem spolupracoval se zpravodajskou televizí Z1 a vznikla myšlenka, že by se natočily portréty studentských vůdců z listopadu 1989, ale i těch regionálních. Protože všechny dokumenty si to zjednodušovaly tím, že vždycky zůstali v Praze a objeli ty ,mejstříky a pánky‘ a měli natočeno. A my jsme opravdu našli a zkontaktovali množství regionálních skvělých lidí, ze severních Čech, z Brna, z Olomouce, z Ostravy. A vznikla taková sociální sonda, kdy jsme ukazovali, jak ti lidé, ti studentští vůdci… Oni jednak vzpomínali, jak revoluci dělali u nich na škole, jak to bylo často tehdy i nebezpečné, a bohužel tam většinou po těch dvaceti letech zaznívala poměrně silná deziluze. Že to nebylo naplněno.“

  • „Účastnil jsem se jednání, často i s Václavem Havlem, který se choval neuvěřitelně slušně, naslouchal. Byl jsem na balkonu Melantrichu, za studenty jsem četl prohlášení k tomu davu, plnému Václaváku, když tam přišli dělníci z ČKD. To byl nezapomenutelný pocit, protože do té doby to byla revoluce studentů a revoluce intelektuálů, disidentů. A najednou se přidali ti dělníci, v tu chvilku byli ti komančové v prdeli, to nejde jinak říct. Když vypískali Štěpána: ,My nejsme děti,’ nahoře v ČKD. On jim z balkonu řekl: ,Žádná vláda na světě nenechá rozhodovat o své politice a moci svoje děti.‘ Teď se ozvalo takové mrazivé ticho a nejednou se zezadu ozvalo, ti dělníci ČKD začali skandovat: ,My nejsme děti, my…‘ a teď je záběr na Štěpána, městského tajemníka ÚV KSČ v Praze, jak takhle znejistí. To se jim třicet let neozvalo. Oni měli třicet let jako na povel: ,Ať žije KSČ!‘ Úžasný moment, úžasné momenty. Ta společnost byla nesmírně sešněrovaná, zdegenerovaná, a najednou se probouzela. Tam se probudilo to nejlepší ve společnosti v té době. Včetně víry, včetně ideálů. Ideály v morálku, ideály v lepší možnosti řízení společnosti. A já jsem měl tu čest s těmi klíči cinkat, tuším, že minimálně dvakrát jsem mluvil na Letné k tomu téměř milionu lidí. Z energetického hlediska - to je boží mluvit k milionu lidí, to je síla. To se také povede jen pár lidem na světě.“

  • „Třetí věc z toho samotného natáčení… když nás přijal [Václav Havel] na Hrádečku, na té svojí legendární destinaci, kde se scházeli i chartisté. Čekal nás tam a štábu udělal vlastnoručně chlebíčky a říkal: ,Tak pojď, Igore, udělal jsem vám bramborový salát a šunku,‘ a než si postavili techniku, tak jsme si povídali. Říkal jsem mu: ,A Václave, jak se to vlastně stalo, že jste se stal tím hrdinou?‘ A on říkal: ,Igore, hrdinou se nikdy člověk nestane, nebo málokdy stane, plánovitě. To vznikne tak, že máš nějaký morální princip a nechceš uhnout. A ty se ho jenom držíš. A najednou zjistíš, že tě okolnosti a lidé postavili do situace, kdy ty jsi před lidmi jenom proto, že jsi něčemu věřil a že ta pravda pro tebe byla to nejdůležitější.‘“

  • „A najednou se stala ta známá věc, že se zezadu objevily obrněné pásy s velkými drátěnými štíty a začaly nás stlačovat. A já, protože jsem dělal ty bojové sporty, jsem ucítil, že fakt tohle je špatně. Že se najednou úplně i energeticky začala měnit situace a z té oslavy, mám z toho husí kůži, z té oslavy se to začalo měnit ve velmi nepříjemnou situaci zavánějící nepříjemností. A najednou jsem uviděl, že z toho místa, které je teď již zastavěné, tam byla taková proluka a na ní byly nějaké garáže nebo provizorní budovy, a já jsem najednou uviděl, že jako v japonském či hongkongském kung-fu filmu po nějakých lanech tam slaňují rudé barety. A já jsem okamžitě poznal, že to je jiná bojová kategorie než ti při vší úctě cucáčci v těch přilbách. A oni se do nás pustili. A pustili se do nás hlava nehlava. Začal křik, začal strašný zmatek, začalo to stlačovat a do toho se vytvořila ta ulička hrůzy, kde tedy byli také ti bareti, a kdy oni vlastně extrémně řezali a byli ty procházející.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 10.06.2021

    (audio)
    délka: 01:31:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 24.06.2021

    (audio)
    délka: 01:32:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Svobodu si musíme vybojovávat pořád, uvnitř i venku

Igor Chaun
Igor Chaun
zdroj: archiv pamětníka

Igor Chaun se narodil 22. srpna 1963 v Praze jako syn Evy Chaunové a hudebního skladatele a malíře Františka Chauna. Již na základní škole příležitostně působil jako dětský herec. Když nebyl přijat na herectví na pražské konzervatoři, vyučil se a získal maturitu jako důlní elektromechanik na dole Klementa Gottwalda v Kladně. Po maturitě se mu podařilo získat tzv. modrou knížku a také se vyvázat ze závazku vůči svému zaměstnavateli na Kladně. Na počátku 80. let pracoval jako asistent režie ve Filmovém studiu Barrandov. V roce 1987 byl přijat ke studiu na Filmovou fakultu Akademie múzických umění v Praze, obor scénáristika a dramaturgie. Zde se v období sametové revoluce stal tiskovým mluvčím studentského stávkového výboru a účastnil se všech klíčových událostí. O deset let později, v roce 1999, byl jedním z autorů výzvy „Děkujeme, odejděte“, ve které bývalí studentští aktivisté kritizovali atmosféru v zemi a požadovali rezignaci dvou hlavních politických stran. Po ukončení studia se Igor Chaun nadále věnoval umělecké tvorbě, natočil více než šedesát dokumentárních filmů. Pracuje pro soukromé producenty i pro Českou televizi. Od 90. let se zajímal o buddhismus a východní filozofie, inspirací pro něj bylo i setkání s křesťanskou církví v brazilské Amazonii. V roce 2011 založil spolek Goscha a internetovou GoschaTV1, kde se dělí o své poznání natáčením dokumentů i pořádáním společných akcí. V době natáčení (2021) žil v Praze.