Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anežka Charvátová (* 1965)

Aby měl člověk druhého rád, tak ho musí pochopit

  • narozena 19. března 1965 v Praze do rodiny klasických filologů

  • tatínek Ladislav Vidman byl odborník na antiku, maminka Anežka Šmídová na latinsky psanou literaturu v českých zemích

  • rodina katolického vyznání zažívala za komunismu udání od sousedů, kvůli čemuž sny Anežčina otce o ředitelském postu v Archeologickém ústavu v Římě nenaplnily

  • 1983 maturita Gymnáziu Jana Nerudy

  • 1983-1988 studium francouzštiny a španělštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

  • na přelomu let 1987-1988 půlroční studijní pobyt v kubánské Havaně

  • po státnicích na podzim 1988 nastoupila jako aspirantka do Československé akademie věd na Ústav pro světovou literaturu

  • 1989 titul PhDr. na hispanistice FF UK

  • na jaře 1990 cesta do Iberoamerické knihovny v Berlíně, zpracování článků o disidentní latinskoamerické literatuře do Literárních novin

  • 1994 vydání překladu zakázaného kubánského spisovatele Reinalda Arenase (Než se setmí)

  • překládá ze španělštiny, italštiny a rumunštiny

  • je držitelkou Ceny Josefa Jungmanna, Magnesie Litery za překlad a dalších

  • z jejího pera vyšly překlady zásadních latinskoamerických autorů jako např. Isabel Allende, Roberta Bolaña, Maria Vargase Llosy či Carlose Fuentese

  • stále překládá a překlad rovněž vyučuje na katedře translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy

„Žít v komunismu i kapitalismu je obojí stejně k ničemu, protože v obou systémech tě nakopnou do zadku, ale v tom komunismu tomu musíš ještě zatleskat,“ cituje z hlavy překladatelka Anežka Charvátová zakázaného kubánského autora Reinalda Arenase. Z jejího brilantního překladatelského pera však vyšla řada dalších velikánů latinskoamerické literatury, jimž něžně říká „miláčci“.

Anežka Charvátová (rozená Vidmanová) se narodila 19. března 1965 v Praze do rodiny klasických filologů, což ji podle jejích slov „docela výrazně poznamenalo“. Oba rodiče pracovali v Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská - tatínek Ladislav Vidman byl odborník na antiku a nápisy, maminka Anežka Šmídová zase na latinsky psanou literaturu v českých zemích. Posunu v tatínkově kariéře zabránil komunistický režim – Ladislav Vidman byl katolík a jeho žena ke stejné víře konvertovala a nedělní návštěvy kostela nebyly z režimního hlediska vítané. Na základě udání od souseda činného v uliční organizaci Komunistické strany bylo rozhodnuto, že „lidé, co chodí v neděli do kostela, nemůžou mít velký doktorát“. Ladislav Vidman však na svůj obor rozhodně nezanevřel a nadále spolupracoval s řadou významných klasických filologů ze světa. U Vidmanových tak byly dveře vždy otevřené pro zajímavé zahraniční návštěvy, především pak z Itálie a Francie. „Jako malá holka jsem neměla žádné umělecké sklony, vždycky jsem nesnášela naše cesty do muzeí a galerií,“ vzpomíná se smíchem Anežka a dodává: „Byla jsem takový malý rodinný barbar, vždycky mě museli uplatit nějakou laskonkou v cukrárně.“ Současně ale přiznává, že právě časté návštěvy papyrologa Rosaria Pintaudiho, kterému doma říkávali „pan Růženka“ ji dovedly ke studiu italštiny, od které se pak dostala i řadě dalších románských jazyků. O tom ale až za chvíli.

Od ponorek k odsunu

Zajímavý je totiž i předchozí osud rodiny Vidmanových-Smidtových. Anežky dědeček ještě za Rakouska-Uherska sestrojoval ponorky a za první světové války dokonce zachránil posádku jedné takové. Po válce se usadil v Itálii kousek od Terstu, mezitím však k moci nastoupil Mussolini a rodina přesídlila do Československa. Anežky tatínek Ladislav byl jejich prvním dítětem narozeným na československém území. Naopak z maminčiny strany byla „klasická rodina ze Sudet, napůl německá, napůl česká“ a po druhé světové válce byli i přes nulovou spolupráci s nacisty odsunuti z pohraničí do Východního Neměcka, kam Vidmanovi jezdívali na prázdniny. Anežka vzpomíná na to, jak hltala dobrodružné knihy o Vinnetouovi, tehdy ještě psané švabachem, a učila se na nich německy. Po odsunu Němců se rozhodl Anežčin dědeček změnit pravopis příjmení Schmidt na českou variantu Šmíd, jak už se pak jmenovala Anežčina maminka. „Pro mě byl odsud téma docela známé, o kterém jsem věděla i z té druhé strany, o které se před rokem 1989 moc nemluvilo,“ vypráví Anežka.

První cesta na západ

Jedna z prvních Anežčiných vzpomínek je na okupaci v srpnu 1968. Byly jí sice tehdy pouhé tři roky, ale určité výjevy se jí dodnes vrací ve snech – letadla, vojáci, útěk, skok z balkonu… „To se samozřejmě nikdy nestalo, ale bydleli jsme v Lysolajích a tudy nalétávají letadla na Ruzyň,“ vzpomíná. Doma probíhala striktně antikomunistická výchova: „Odmalička jsme věděli, že doma a ve škole se říká něco jiného,“ vypráví. Normalizační 70. léta však prožívala standardní dětství a když přišlo postupné uvolňování v následující dekádě, roku 1983 dostala Anežka spolu s tatínkem příslib a poprvé vycestovali na západ do Francie. Paříž byla tehdy pro Anežku „obrovský zážitek“, o něco méně už pak antické vykopávky na jihu země. To, co totiž tehdy z duše nesnášela, dnes na svých cestách s ironií sobě vlastní vyhledává jako první. Měla tehdy těsně po maturitě na Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici a i přesto, že neměla kádrový posudek bez poskvrnky, přijali ji na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Jako jazykovou kombinaci si zvolila francouzštinu, ze které maturovala, a španělštinu. Italštinu totiž tehdy neotevírali.

Láska k latinskoamerické literatuře

„Tehdy jsem ještě netoužila být překladatelkou,“ vzpomíná Anežka. Možná právě ona náhoda, že namísto italštiny musela zvolit španělštinu, ji dovedla k počátku cesty na profesní vrchol. „Tehdy jsem objevila Vargase Llosu,“ vypráví o přelomovém literárním setkání na stránkách románu slavného peruánského autora, když načítala povinnou literaturu k přijímačkám. Ještě dalších pár let však namísto překladu tíhla spíše ke komparativní lingvistice a vyráběla si srovnávací slovníčky ve všech románských jazycích. Až při přednáškách Hedviky Vydrové se dle svých slov „naprosto zamilovala do latinskoamerické literatury“ a vysnila si práci v oboru, třeba v nějakém nakladatelství.

Západní jazyky byly nutné zlo

„Západní jazyky byly nutné zlo,“ odpovídá Anežka na otázku, jak k nim totalitní režim přistupoval. Nebylo to však zase tak snadné – kromě „blbostí jako marxismus-leninismus“ či branné výchovy, jak popisuje Anežka, bylo nutné studium směřovat pedagogickým směrem. „Západní jazyky se nesměly studovat jen tak pro plezír,“ popisuje Anežka a dodává: „Já jsem byla vždycky šprtka, tak jsem se to naučila a do dvou dnů jsem to zapomněla, takže jsem odstátnicovala ze všeho za jedna. Což nevím, jestli není skvrna na mé minulosti, že mám jedničku z marxismu-leninismu,“ směje se.

Horko, že by člověk na místě uschnul

Měla za sebou měsíční stipendijní pobyt v Rumunsku v létě 1984, kde poprvé mluvila se svými vrstevníky v cizím jazyce. „Oni se mi hrozně smáli, jak jsem měla naučené z prehistorických učebnic idiomy jako ‚je takové horko, že by člověk na místě uschnul‘, co už se dávno nepoužívají,“ vzpomíná se smíchem. Louskala jednu knihu v originále za druhou, fakultní knihovna jich byla plná. „Není na místě plakat, že jsme studovali za komunismu a nemohli jsme. My jsme mohli. Ta knihovna tam byla. A já jsem si tehdy přečetla tak ohromné množství knih od skvělých autorů, že z toho dodneška žiju,“ vypráví. Ve Štěpánské ulici bylo kino Francouzského institutu, Anežka tam chodila snad každý den. „Měli jsme to víceméně zakázané, že je to cizí státní území, ale už nám to bylo jedno,“ dodává. Měla však ještě jednu obrovskou studijní touhu – vyjet na studijní pobyt do Mexika, ale přišla jí zamítavá odpověď: „Musíte být aktivní a vstoupit do strany. Strašně jsem to obrečela,“ vzpomíná Anežka. Do zahraničí však nakonec zvládla vyjet – studijním cílem byla kubánská Havana.

Havanská škola přežívání

Psal se říjen 1987, když Anežka, vybavená dobrými radami starších spolužaček, přistála v Havaně. Čekalo ji šest měsíců pobytu, který se pro ni stal přelomovým životním zážitkem. „Věděla jsem, co si s sebou musím vzít, protože na Kubě to není. Takže jsem si s sebou vezla svoje umyvadlo a zásobu hygienických potřeb na šest měsíců,“ vypráví. První pocit byl obrovský šok – nebyla vůbec připravená na těžký tropický vzduch, počáteční zděšení z výpadků tekoucí vody (proto ostatně to umyvadlo, do kterého se schraňovala ta troška, co zrovna náhodou vykapala z kohoutku), jeden záchod pro celý dům… „Byla to škola života nejen z hlediska jazyka, ale spíš přežívání. Tady jsme na tom nebyli skvěle za socialismu, nebyl tu k dostání toaletní papír, ale na té Kubě nebylo vůbec nic. Být na Kubě a nemoct si koupit kubánské kafe a kubánské pomeranče, mi přišlo úplně absurdní,“ vzpomíná

Vidět lidi jinak, než se psalo v Rudém právu

Českoslovenští studenti se museli setkat s tamějším velvyslancem a podepsat, že se nebudou stýkat s nikým jiným než s Kubánci, a to včetně dalších Latinoameričanů, prý aby si nezkazili kádrový profil. Brzy však zjistila, že nemá příliš cenu docházet na přednášky na univerzitu, svou prorežimní tématikou za příliš nestály, a tak se raději věnovala četbě v knihovně Casa de las Américas a cestování. I přes oficiální zákaz se se svými slovenskými spolubydlícími chytily partičky Chilanů, kteří byli členy Frente Patriótico Manuel Rodríguez (Patriotické fronty Manuela Rodrígueze).[1] „Ačkoliv jsme měli úplně opačné názory, já jsem byla z domova přesvědčený antikomunista, oni byli naopak přesvědčení levicoví, tak došlo k tomu, že jsem poprvé slyšela názory z té druhé strany, které byly víceméně stejné jako moje názory, a přitom měly opačné politické znamínko. Pro mě to bylo hrozně zajímavé vidět ty lidi jinak, než se o nic psalo tady v Rudém právu,“ vzpomíná Anežka.

Čechoslováci Kubánci pohrdali

Na Kubě brali Anežku a všeobecně československé dívky jako Rusky: „Bylo to strašně nepříjemné. Dost často nás využívali k tomu, abychom jim šly nakoupit do obchodů, kam Kubánci nesměli. Byly to takové ty vekslácké způsoby, které tady bývaly taky,“ vzpomíná. Vzhled cizinky jí na druhou stranu dovoloval například nepozorovaně vklouznout do drahých hotelů určených výhradně pro zahraniční hosty, a na pár hodin se uvelebit u tamního bazénu. „Jak jsem měla světlé vlasy a oči, tak se mě nikdo na nic neptal,“ vzpomíná Anežka se smíchem. Stereotypy panovaly i na mnoha dalších frontách. „Tehdy jsem si znenáviděla většinu Čechů, co na Kubu jezdili,“ vypráví Anežka. Má tím na mysli československé experty vyslané na pracovní cesty na Kubu. „Oni se jezdili válet na to Varadero, kam normální Kubánec nesměl a které je pro mě dodnes symbol prorežimní kultury. A navíc těmi Kubánci strašlivě pohrdali. ‚Voni si za to můžou sami, Kubánec nepracuje, voni se jenom válej...‘ Jací měli Češi představy o Kubáncích a mnozí mají dodnes, z toho se mi zvedal žaludek,“ hodnotí Anežka.

Stejný pocit si ostatně odnesla ještě před pobytem na Kubě – v rámci praxe učila kubánské dělnice v továrně ve Vlašimi česky a vnímala, jak „hnusně a rasisticky“ se k nim Češi chovali. Na Kubě proto podle svých slov začala mít Kubánce ještě radši než předtím. „Aby měl člověk toho druhého rád, tak ho musí pochopit,“ shrnuje. Nejspíš tehdy na přelomu let 1987 a 1988 úplně přesně nevěděla, že právě tenhle niterný pocit bude klíčový pro její profesní dráhu. Stejně tak tehdy možná netušila, jak moc ji na této dráze ovlivní oněch šest měsíců na Kubě. „Dneska mám k Havaně takový vztah, že se mi o ní často zdá, o moři, o té zídce na tom slavném nábřeží. Já mám Kubu ráda a je mi nesmírně líto, v jaké situaci tam dneska musejí všichni žít,“ hodnotí Anežka.

Vargas Llosa je můj celoživotní osud

Na podzim roku 1988 obhájila diplomovou práci, za kterou pak ještě o rok později získala titul PhDr. Téma? Onen první latinskoamerický spisovatel, kterého narychlo načítala před přijímacími zkouškami na hispanistiku: „Mario Vargas Llosa je můj celoživotní osud,“ shrnuje s úsměvem. Po státnicích dostala nabídku do Československé akademie věd na Ústav pro světovou literaturu. „Hispanistika byl vždycky takový rybníček, kde spolu lidi kamarádí a dohazují si kšefty a kde na sebe neřevní,“ popisuje přátelské prostředí v oboru. Tehdy ji profesor Forbelský požádal o sepsání tří článků o kubánské literatuře do Literárních novin. Téma věnovala disidentní literatuře. Není proto divu, že se na ni vbrzku obrátil jiný kolega hispanista Vít Urban, aby napsala recenzi na autobiografický román zakázaného kubánského autora Reinalda Arenase Než se setmí[2] a zvážila vhodnost jeho překladu do češtiny. „Reinalda Arenase neznali ani na Kubě, ani ti, co se sem dostali v rámci socialistické výměny,“ popisuje Anežka a dodává, že jediní, kteří ho znali, byli jen ti, kteří se spolu s ním zvládli dostat do exilu v USA v rámci tzv. exodu z Mariel roku 1980.

Než se setmí

„Arenasovy paměti mě oslovily, protože to byla první knížka, kterou jsem měla v ruce, která skutečně bez příkras líčila, jak vypadal kubánský režim. Ta homosexuální tématika byla zajímavá, ale ta mě nějak výrazně nepoznamenala, ale bylo to úžasné svědectví té nesvobody na Kubě a jak z toho tryská ta Arenasova touha po svobodě psaní, po svobodě myšlení, po svobodě prožívání. A jak z toho tryskal ten jeho podvratný a svérázný humor, to na mě obrovsky zapůsobilo,“ shrnuje Anežka. „No a nechceš to rovnou přeložit?“ zeptal se tehdy kolega Urban a roku 1994 tak Anežce vyšel první knižní překlad, navíc nesmírně komplikovaný. Ráda proto vzpomíná na jednu z recenzí ve znění: „překladu pro otrlého muže se ujala Anežka Charvátová“.

Tři truchliví tygři

„Vybírám si autory, ke kterým mám vztah,“ shrnuje Anežka. Z jejího pera vyšly překlady zásadních latinskoamerických autorů jako např. Isabel Allende, Roberta Bolaña, Maria Vargase Llosy či Carlose Fuentese. Svůj velký překladatelský sen si splnila až relativně nedávno – roku 2016 poprvé po bezmála půlstoletí od původního vydání v originále vyšli v češtině impozantní Tři truchliví tygři Guillerma Cabrery Infanteho plní slovních hříček.[3] Není náhodou, že po Reinaldu Arenasovi je i Guillermo Cabrera Infante jeden ze tří nejvíce kubánským režimem nenáviděných autorů, jak se nechal slyšet Fidel Castro – do trojice k nim patří ještě autorka Zoé Valdés. I tu má však Anežka „na kontě“, k jejímu románu Každý den nic napsala Anežka úvod. A stejně tak velmi pravděpodobně není náhoda, že Cabrera Infanteho truchlivé tygry četla Anežka kdysi na havanském nábřeží Malecón. „Slyšela jsem moře a cítila jsem to slunce, jak pálí. Ty kabriolety, o kterých píše, jsem už neviděla, i když tam stále jezdí ty americké vozy z 50. let. Prostě tu Kubu jsem tam hrozně vnímala, ten život, jaký na té Kubě byl a jaký by mohl být, kdyby se to všechno nedostalo do toho strašného ekonomického i lidského průšvihu, do jakého se to dostalo. Při čtení Cabrera Infanteho si člověk představoval, jak ta Kuba mohla být úplně jiná,“ přivře Anežka při vzpomínce oči a dodává, že kdyby tenhle román nečetla tehdy na tom konkrétním místě v Havaně, „tak by to asi neuměla přeložit“.

Nezávislý knihovny? Nic takového tu neexistuje!

Na Kubu se po Sametové revoluci vrátila ještě třikrát. Dvakrát v letech 2009 a 2010, kdy ve spolupráci s Libri Prohibiti a na Kubu vezli počítače, USB disky a knihy vytištěné v rámci soutěže Franze Kafky „Romány ze šuplíku“. „Byl to pro mě obrovský negativní šok, měla jsem pocit, že jsem se vrátila do minulosti. Za těch dvacet let se v té zemi vůbec nic nezměnilo, přeci jenom u nás se změnilo všechno, bylo to jako ve stroji času,“ vzpomíná na návrat na Kubu po více než dvaceti letech. Tehdejší lustrace všeho, co na Kubu vezli, ironicky ony knihy považovala za nejméně problematické: „Celníci byli naprosto nevzdělaní, žádná jména autorů jim nic neříkala, tam to pojetí zakázaná kniha vůbec není takové, jako bylo u nás. Tam v podstatě nejsou zakázané knihy, tam jenom některé knihy nejsou v knihovnách,“ komentuje. Když celníkům odvětili, že se jedná o výtisky určené síti nezávislých knihoven, celníci vůbec nechápali: „Jaký nezávislý knihovny? Tady nic takovýho neexistuje.“ Ještě jednou se pak na Kubu vrátila roku 2013, tentokrát však na oficiální literární konferenci. „Pikantní“ a „komické“ jsou dvě slova, které ve spojitosti s onou konferencí párkrát překvapivě zopakuje. Vskutku pikatně komické totiž bylo, že ji přijali jako přednášející s příspěvkem o Cabrera Infantovi, který byl tehdy ještě stále na Kubě zakázaný: „Bylo to takové pikantní, že mě nechali přijet oficiálně s příspěvkem o spisovateli, který tam není vůbec v knihovnách.“ Tehdy si však po hodinách strávených na letišti v Havaně sama sobě slíbila, že pro je to naposledy, co Kubu navštívila stále za totalitního komunistického režimu u kormidla. Příště jedině až režim padne.

Výzva k dobrodružné cestě

Dnes stále překládá a překlad rovněž vyučuje na katedře translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Překlad ji nese do dálek i hloubek. Právě tam totiž musí dojít, aby se naladila na tu správnou vlnu. Pak teprve přijde moment, kdy s autory niterně souzní. „Nedokážu zabránit tomu, abych je měla ráda,“ osvětluje. A pokud jako editorka smím naprosto bezprecedentně dodat svůj osobní názor zpoza klávesnice – tohle podepíšu. Když se mě kdokoli zeptá, jakého latinskoamerického autora bych mu doporučila, odpovídám „cokoli v překladu Anežky Charvátové, tam prakticky nejde sáhnout vedle“.

Rozhovor se chýlí ke konci a jako v dobrém románu musí přijít rozuzlení. Má Anežka na srdci něco, co by ráda sdělila světu? „Hrozně ráda bych sdělila světu, že je strašně dobré číst. A že někdy v těch knihách můžeme najít to, co říkal Roberto Bolaño – že je v nich je cvičení v toleranci, cvičení ve svobodě, poznání dobrodružství a že to je taková krásná výzva k cestě. A pro nás překladatele je skvělé, že s sebou bereme čtenáře na objevnou, dobrodružnou cestu, která je zároveň oním cvičením ve svobodě,“ uzavírá krotitelka tygrů latinskoamerické literatury Anežka Charvátová.

 

[1] Patriotická fronta Manuela Rodrígueze byla marxisticko-leninistická guerrilová organizace založená roku 1983 jako polovojenské oddíly Komunistické strany Chile s cílem svrhnout diktátorský režim generála Augusta Pinocheta.

[2] Než se setmí (v originále Antes que anochezca, první vydání 1992) je autobiografickým románem zakázaného kubánského autora Reinalda Arenase. V překladu Anežky Charvátové vyšel 1994. Roku 2000 se tento strhující román zfilmoval s Javierem Bardemem a Johnnym Deppem v hlavních rolích.

[3] Čtení z románu v provedení Anežky Charvátové najdete zde: https://www.fra.cz/autorska-cteni/2016/12/6/tri-truchlivi-tygri

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě (Eva Kubátová)