Miloš Chaloupka

* 1946

  • „Nebyli jsme nijak perzekvovaní až do té doby, než se stalo, že byla měnová reforma, padesátý třetí rok, 1. června. Můj dědeček František Holub, který se narodil v roce 1892, šel po náměstí a tam se stala ta věc, že začali zavírat a soudruzi si usmysleli, že ty lidi pochytají. Takže dědečka nám zavřeli a to se dotvrdilo, že jsme na druhém břehu řeky, pak jsme ty soudruhy nemuseli, když nám tohle udělali. Dědečka zavřeli, zlámali mu nohu na autě. Babičku chtěli vystěhovat až na severní Moravu, někam k polským hranicím. Maminka vzhledem k tomu, že byla dříve činná u advokáta, tak trošku věděla, kudy kam. Sebrala se a jela na krajskou prokuraturu do Prahy. Vybojovala to, že babičku nevystěhovali tak daleko. Vystěhovali ji z toho bytu z Marxovy 30, kde bydleli s dědou ve druhém patře, do Železniční ulice 24, do prvního patra 1 + 1 bez příslušenství, bez koupelny, bez záchodu, bez všeho.“

  • „Do Pionýra jsem nevstoupil, nějak jsem se z toho vymanil, nemusel jsem… Když jsem vycházel ze školy, tak jsem neměl pionýrský šátek. Je na to doklad. Byl jsem v šedivých šatech s kravatou. Ti druzí museli mít ten pionýrský šátek. Já jsem proti tomu tenkrát byl a nechtělo se mi dělat něco, co nařizovali soudruzi. Ale na druhé straně jsme nebyli nijak stíhaní. Rodiče byli třeba stíhaní za to, že nevěšeli sovětské praporky na 1. května a 9. května. Tak za to byla maminka hnaná na občanský výbor.“

  • „Bylo to tam napjaté, nevědělo se, jestli se to spustí, nebo ne. A byli jsme tam prakticky pořád, skupiny lidí tam i přespávaly. Já jsem bydlel v té Marxovce hned vedle, takže já byl doma. Visela tam různá hesla, po parku. V místech, kde je dnes Klostermannka, naproti rádiu, na náměstí Míru, stál tank. My jsme vzali hlínu a ucpali mu hlaveň. To se ten voják rozčílil a začal to točit kolem dokola, a to bylo docela nebezpečné. Byli jsme všichni na zemi, ale nevystřelil z toho. Bylo to tam klidné, nedostali příkaz, aby něco udělali. Odháněli nás od tanku a tak. Takové různé provokace jsme tam dělali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 19.03.2018

    (audio)
    délka: 01:46:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Po stopách Plzeňského povstání 1953 a Alanovy války
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nechtělo se mi dělat, co nařizovali soudruzi

Chaloupka Miloš
Chaloupka Miloš
zdroj: archiv pamětníka

Miloš Chaloupka se narodil 5. července 1946 v Plzni. V dětství prodělal zápal plic, závažný zánět mozkových blan, astma a sennou rýmu, kterou trpí dodnes. Rodiče svého jediného syna hýčkali, a aby měl dost vlhkého zdravého vzduchu, koupili pozemek s chatou nad řekou v Liticích u Plzně. Denně tam jezdil s dědečkem a tatínkem na kole. Od mládí se zajímal o hudbu a začal hrát na klavír a varhany. Během nepokojů po vyhlášení měnové reformy, v pondělí 1. června 1953, procházeli s maminkou celým městem a sledovali neklidné davy. Toho dne se dědeček, maminčin otec František Holub, nevrátil z práce. Cestou domů jej zatkli, hodili na vůz, přičemž si zlomil nohu, a uvěznili. Odseděl asi patnáct měsíců v pankrácké věznici. Po základní škole chtěl pamětník do učení a nastoupil na mechanika kancelářských strojů. V Kancelářských strojích Plzeň po vyučení pracoval dvacet osm let. Vzdělání si doplnil večerní průmyslovou školou, kterou zakončil maturitou v roce 1970. Během okupace v roce 1968 se několik dní účastnil srocení občanů před budovou rozhlasu na náměstí Míru. V polovině sedmdesátých let se oženil a manželům se v roce 1976 narodila dcera. Za pád komunismu Miloš Chaloupka demonstroval na náměstí, ale z polistopadového vývoje je dnes zklamaný. V roce 1992 odešel z podniku a vystřídal několik zaměstnání. V roce 1998 se stal produkčním Plzeňské filharmonie. Práci, která ho bavila a naplňovala, opustil až s odchodem do důchodu v roce 2012. I dnes má plný diář a práci musí občas odmítat. Hraje sólově i se třemi soubory na piano a varhany. Stará se o zahradu a těší se na další úrodu svých oblíbených rajčat.