Jordenis Castillo Gómez

„To [svobodu tisku] vláda absolutně nedovoluje. Na Kubě říkají, že svobodu tisku máme, ale je to lež. Nemůže to být pravda, protože veškerý tisk patří vládě… Kdyby všechna média nepatřila jim, určitě by existovala i některá, která by o nich mluvila pozitivně, ale také by existovalo mnoho těch, které by říkaly, že to, co vláda dělá, v pořádku není. A myslím, že tak by to mělo být. Když něco děláme správně, musíme mít nějakou konkurenci, někoho, kdo nám ukazuje naše chyby, dává nám zpětnou vazbu. Nikdo není dokonalý, ale jde se zlepšit na základě sebereflexe, když necháme ostatní upozornit na naše nedostatky. Bohužel veškerá média, která na Kubě fungují, spolupracují s vládou a všechny pohledy, co poskytují, jí hrají do karet.“

„Vzali nám naše přídělové lístky. Moje maminka mnohokrát zkusila jít si stěžovat na úřady, ale nikdy… Jako by celý svět byl proti nám. Vláda obrátila všechny sektory proti nám. Jak finanční, tak ekonomický. Nikdo nebyl ochoten nám pomoci. Pravda je, že jsem si neuvědomoval všechno, co se dělo. O hodně věcech jsem ani nevěděl, protože jsem jako dítě hodně věcí nechápal. Slyšel jsem všechno, o čem se mluvilo, ale neuměl jsem si spojit, co to znamená. Dnes to všechno vidím. Postupně, když mi začaly věci docházet, začal jsem si uvědomovat, jak obrovský ten problém doopravdy je.“

„Tenhle život mě hodně poznamenal – poznamenal mě už od dětství. Ve škole mi kluci vždycky říkali to, co slyšeli doma. Říkali, že dům nám vzali kvůli našemu náboženství. Říkali mi: “Jestli chceš, ať vám vrátí váš dům, řekni tvému taťkovi, ať toho křesťanství nechá. A uvidíš, jak vám ten dům hned vrátí.“ A moji rodiče nikdy neměli, co na to říct. Nebo možná měli, ale neřekli to. A já musel poslouchat to, co říkali ostatní. Opakovali mi to všichni – starší lidé, mladší děcka, které to slyšely doma, všichni. Celá škola byla proti mně. Byl jsem tam jediný křesťan – nebo možná ne jediný křesťan, ale jediný syn pastora na škole. Byl jsem v tom sám.“