Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Petr Čapek (* 1936)

• narozen 26. prosince 1936 v Praze

• otec i děda faráři Českobratrské církve evangelické

• strýcové literární vědec Jan Blahoslav Čapek a filozof Milíč Čapek

• studoval Evangelickou bohosloveckou fakultu

• farářem v Mariánských Lázních, v Merklíně a v Děčíně

• spolupracoval s teology z okruhu Nové orientace

• byl sledován Státní bezpečností a opakovaně vyslýchán

• načas ztratil státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, živil se rozvozem piva a jako dělník v gumárně

Petr Čapek se narodil 26. prosince 1936 v Praze. Po třech letech prožitých v Dejvicích se s rodinou – měl totiž ještě tři bratry – přestěhoval na Žižkov, kde jeho otec převzal vedení sboru Českobratrské církve evangelické. „Naše rodina byla zatížená farářstvím,“ prohlašuje pamětník a dodává, že na Žižkov se k rodině do farního domu v Čajkovského ulici přistěhoval i děda Josef, který působil dvaačtyřicet let jako farář v Třebechovicích v Královéhradeckém kraji.

Z období druhé světové války si Petr Čapek vybavuje jednoho ze starších bratří, napjatě sledujícího vývoj na světových frontách a posunujícího vlaječky na mapě, barikádu v ulici a členy farního sboru ozbrojené pistolemi, ale i loučení s Lustigovými, rodinou, která jim před odchodem do transportu darovala loutkové divadlo. „To jsou takové velice bolestné vzpomínky,“ dodává a uvádí, že za dobu okupace bylo jen z žižkovského sboru zavražděno sedmadvacet lidí a sedmnáct jich bylo uvězněno.

Žižkovský sbor a cesta k farářství

„Náš domov se vyznačoval tím, že přijímal mnoho lidí,“ vzpomíná dále na poměry ve farářské rodině a zmiňuje i společné obědy, kterých se účastnili také jeho strýcové – literární historik Jan Blahoslav Čapek,[1] který prý na počátku padesátých let „často bouřil, byl nešťastný, že Václav Černý[2] už je zlikvidovaný“, a znalec díla Henriho Bergsona, filozof Milíč Čapek[3], po roce 1948 emigrant a později i profesor Boston University.

„Bylo to možná takové trochu jednostranné, ale žilo se tam mohutně pospolu,“ vrací se Petr Čapek ke svému pobytu v prostředí evangelického sboru na Žižkově a v jeho nedělní škole. Z přednášek, rozhovorů a setkání, které tam probíhaly – z nichž silný dojem v něm zanechaly obzvlášť výklady profesora Součka či profesorky Komárkové při sborových dnech, „kdy se pozvali profesoři fakulty nebo nějací významní faráři“ – čerpal prý po celou dobu své pozdější kněžské praxe. „Ti starší se o nás starali a my jsme se to potom snažili předávat těm dalším lidem,“ popisuje tehdejší sborový život, na nějž vzpomíná jako na „autentické společenství práce“. Vybavuje si i sobotní volejbalová utkání, nedělní výlety, pobyty v Horském domově v Herlíkovicích, aktivity pěveckého sboru a také orchestru, v němž se uplatnil jako hráč na trubku a klarinet.

Zároveň byl však Petr Čapek v padesátých letech během studií na gymnáziu v Kubelíkově ulici – kam byl přijat, přestože jeho strýc už byl tehdy v emigraci, a jeho kádrový posudek proto nebyl valný – členem SSM a účastnil se rozličných rituálů komunistické strany, například prvomájových průvodů. „Všichni jsme chodili do průvodu, pak jsme zdrhali. Nebavilo nás to, ale fakt je, že tak to v těch padesátých letech bylo,“ dodává k tomu. Také však prý na lesních brigádách a soustředěních církve – na niž byl na počátku padesátých let vyvíjen citelný tlak – „potkával většinou velmi sympatické lidi a inspirující události“. Jednou z takových událostí byl i cyklus přednášek na téma „sociální aspekty evangelia“ profesorky Boženy Komárkové, jež pokračovala v práci s mládeží i poté, co jí bylo znemožněno působit na školách, a jejíž byt v Pekařské ulici byl později místem mnoha určujících setkání.

„Původně jsem nevěděl, co chci, měl jsem idealistické představy,“ uvádí pamětník, proč se rozhodl pro studium na lékařské fakultě v Praze. Přijat však nebyl, a pracoval proto nějaký čas jako řidič tramvaje a dělník v gumárenském průmyslu. Po rozhovoru s bratrem, který byl právě ve čtvrtém ročníku evangelické bohoslovecké fakulty, se rozhodl rovněž pokračovat v rodinné tradici. U zkoušek tentokrát uspěl a zahájil studia bohosloví. 

Bohoslovecká fakulta, Cambridge a jirchářské čtvrtky

„On byl úžasně přístupný člověk, velice dobře se s ním povídalo, ale po té stránce ideové, to jsme si nerozuměli,“ vzpomíná Petr Čapek na nositele Leninovy ceny míru, profesora Josefa Hromádku,[4] jehož výklady o „sociální odpovědnosti církve“ mu prý byly celkem sympatické, na rozdíl od postoje k Sovětskému svazu, který mimo jiné předpokládal pozvolné uvolňování a kultivaci tamějších poměrů. O to větší bylo pozdější Hromádkovo rozčarování z invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, jež prý značnou měrou přispělo k tomu, že následujícího roku zemřel. Pamětník dále zmiňuje i profesory Bartoše, Součka a Poláka, pověřeného ideologickou výchovou budoucích farářů. Na fakultu samotnou však vzpomíná přese všechno jako na „svobodné prostředí mezi evangelíky“, kde jen „pozice filozofie byla poněkud slabá, někdy hrozilo, že se to stane takovou suchou ortodoxií“.

O to přínosnější byla pro pamětníka devítiměsíční stáž ve Spojeném království v letech 1964–1965. „Pro mě to znamenalo mnoho, otevřel se mi ten anglosaský svět, svět myšlení. To jsou velkolepé výklady, co vycházejí v angličtině,“ vzpomíná na svůj pobyt na univerzitě v Cambridgi, z něhož prý tak či onak čerpá dodnes. Například biblické komentáře, s nimiž se tam mohl seznámit, jsou nedocenitelné, protože „když chce člověk kázat k lidem, musí mít neustále nějakou inspiraci, což není jednoduché“. V Cambridgi navázal i celoživotní přátelství s Malcolmem Haslettem, pozdějším komentátorem BBC pro východní Evropu a Střední východ.

Ovlivnila jej i setkání v Ekumenickém semináři v Jirchářích, takzvané jirchářské čtvrtky, které přestože probíhaly pod patronací J. L. Hromádky, poskytovaly vcelku svobodné prostředí k diskusi. V tomto „velmi živém prostředí“ tak mohl být například svědkem rozhovorů profesorů Součka a Patočky nebo se účastnit diskusí a přednášek ve společnosti Ladislava Hejdánka, Milana Machovce, Jiřího Němce, Jana Sokola a dalších.

Farářem, terčem zájmu StB a rozvážečem piva

Dne 10. září 1965 nastoupil Petr Čapek povinnou vojenskou službu v Uherském Hradišti, kde zastával pozici šoféra volejbalového mužstva. Po jejím absolvování byl v roce 1967 přidělen na svůj první farářský post v Mariánských Lázních, odkud obhospodařoval i pět okolních farností. „Kázání, to je obrovský úkol a člověk tomu nedostojí,“ vzpomíná na své farářské začátky a vybavuje si i tehdejší radu mariánskolázeňské psycholožky Borovičkové: „Bratře faráři, vy se musíte koukat na lidi, vy se nesmíte koukat do papíru!“ Kázání pro náročné publikum v lázeňském městě – navštěvovala je mimo jiné i profesorka Komárková, která prý pamětníka vedla k výpravným textům, nikoliv k pouhému výkladu pojmů – však byla i silně motivující. V Ústeckém kraji se navíc mohl stýkat i s kolegy faráři – Zdeňkem Bártou, Vojenem Syrovákou nebo Milošem Rejchrtem.

Dne 1. února 1968 přestoupil Petr Čapek do sboru v Merklíně v Plzeňském kraji, kde působil šest let, až do odebrání státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Důvodem byla prý jeho snaha o živý sborový život a zejména práce s mládeží, tedy „setkání legální i méně legální“. Merklínské „společenství životních prožitků“ se vydávalo na výlety a horské túry, „četlo se evangelium a o těch příbězích se i mluvilo“, členové sboru vybudovali i nové volejbalové hřiště. „Mládež nechte na pokoji, máte tu pěknou krajinu,“ byl prý pamětník varován příslušníky StB, kteří dohlíželi na činnost sboru, a když se podle jejich rady nezařídil, byl zbaven funkce. Přestala mu být také vyplácena mzda. „Měli jsme dvě malé děti, byli jsme úplně bez požitků,“ vzpomíná na období, kdy marně obcházel podniky v okolí a pokoušel se získat práci. Opakovaně byl prý přijímán jen proto, aby byl poté, co se vedení závodu dostaly do rukou jeho kádrové materiály, informován o tom, že místo už je obsazené. Díky církevnímu kurátorovi Vlastimilu Hrdonkovi a dalším však mohl alespoň s rodinou zůstat na faře. Po čase se mu podařilo získat místo v pivovaru ve Stodu, pro který půl roku rozvážel pivo, a nějaký čas pracoval i jako topič v Přešticích.   

Církevní sbor v Děčíně a poměry v období normalizace

Od 1. února 1975 se Petr Čapek mohl vrátit k povolání faráře, tentokrát v děčínském sboru. Jakoukoliv pastorační práci s mládeží měl zakázanou, sborový život v Děčíně se mu však i tak podařilo oživit, a to nejen pravidelnými varhanními koncerty. „Myšlenka byla, že to nemá být pouze nějaká kulturní záležitost, ale že tam mají být i ty otázky pravdy a náboženské otázky,“ uvádí pamětník, jemuž se v rámci sborových čtvrtků podařilo zorganizovat mimo jiné i přednášky Vladimíra Rádla o „vztahu Čechů a Němců, o otázce viny a smíření“ či výklady Vladimíra Vokolka[5] „o Máchovi, o Florianovi a Zahradníčkovi“, které byly hojně navštěvované, přestože – slovy pamětníka – „to ty lidi ohrožovalo před těmi policajty“. Zároveň však dodává, že při setkání sboru „raději nevolili plně politická témata, to nebylo možné, protože on tam byl zřejmě odposlech“.  

Vzpomíná i na spolupráci s kolegy z okruhu Nové orientace[6] – Janem Šimsou, Milanem Balabánem, Alfrédem Kocábem a dalšími, kvůli nimž byl rovněž vyslýchán. „Nová orientace byla totiž otevřené společenství, ale to oni neradi slyšeli,“ vybavuje si rozhovory s policisty, kteří se tuto domnělou protistátní organizaci pokoušeli rozkrýt. Přesto prý byli tito lidé podobného smýšlení nadáni „schopností jít do střetu s vládní mocí“ a „znelíbili se velice té státní správě“ už pouhou „snahou o poctivý dialog“ a civilní intepretací evangelia.  

Politických a teologických debat se Petr Čapek účastnil i při setkáních v Libštátu, vzpomíná například na Jakuba Trojana nebo Zdeňka Bártu, který se prý vyznačoval „sníženým prahem citlivosti, takže byl vždycky statečnější než jiní lidé“. Chartu 77 pamětník nepodepsal, s její „myšlenkou lidských práv“ však sympatizoval a byl udiven „neskutečným výbuchem zloby a nenávisti, který následoval“. Oceňuje i otevřenost a neústupnost členů kapely Plastic People of the Universe, Svatopluka Karáska a dalších, jejichž stíhání dalo ke vzniku Charty 77 podnět.

I tak byl Petr Čapek opakovaně vyslýchán. Obzvlášť nepříjemné byly chvíle, když jeho vyšetřovatel major Málek „dával najevo, jak i on to má těžké, když musí splnit tu roli, když nás má na starosti, a my neposloucháme nebo jsme protivní a nechceme to podepsat.“

Listopad 1989 a co přišlo po něm

Když dnes Petr Čapek vzpomíná na listopad 1989 a ohlíží se za dobou před ním, konstatuje, že „nedošlo k potrestání těch, kteří dělali ty zvěrstva, to jsme prošvihli“, zároveň však prý „řada lidí, kterých si vážíme, byla ve straně“ a mnozí lidé „byli dohnáni do tak hrozných situací, že to nakonec neustáli“. V časech, kdy „stačilo říct slovo a člověk byl totálně vyřazený“, se „farnosti chovaly různě“ a církev jako taková se prý „často nezachovala, jak by měla, ale na druhé straně určité prvky solidarity zde bezpochyby byly“. „Většina mlčela, ale věděli jsme o sobě, že nesouhlasíme,“ dodává. Ideálním stavem by podle pamětníka bylo „ne laciné odpuštění, ale náprava“, je však třeba vyvarovat se sudičství, tak jako se to podařilo „těžce zkoušenému“ Václavu Havlovi.

[1] http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=356

[2] http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=357

[3] https://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/capmil.html

[4] http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/hrmdka.html

[5] http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1157

[6] https://cs.wikipedia.org/wiki/Nov%C3%A1_orientace