Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Caltová (* 1921)

Brala jsem život, jak šel

  • narozena 30. prosince 1921 v Lysé nad Labem

  • roku 1935 nastoupila do učení na obor kloboučnický

  • v roce 1942 nuceně nasazena do továrny Vichr a spol., pracovala jako svářečka s autogenem

  • po válce odešla do pohraničí, pracovala jako prodavačka

  • v době natáčení žila v domově seniorů v Praze 8 – Ďáblicích

Paní Libuše Caltová se narodila 30. prosince 1921 v Lysé nad Labem jako Libuše Blechová. Rodina bydlela v malém nájemním bytě o jedné místnosti, kde se svítilo petrolejkou. Dalo by se říci „nudlička“, ve které bydlela celá čtyřčlenná rodina. A to se k nim ještě do bytu nastěhovala babička Blechová, otcova maminka. 

Macecha nemohla maminku nahradit

Byly jí čtyři roky, když maminka zemřela. Nebýt fotografie na stolku, kterou paní Libuše celý život uchovává, ani by si nevybavila, jak vypadala. Otec si přivedl novou ženu, která ale maminku nedokázala nahradit. Při první návštěvě se náhradní maminka sice snažila ukázat svoji vlídnější tvář, ale malá Libuše se rozbrečela. Jak sama říká, doslova se dala do řvaní a křičela: „Zrzavou maminku nechci!“ a utíkala se schovat k babičce do postele. Byl to moment, který hodně poznamenal jejich další vztah. 

Libušin otec byl tesař a domů jezdil jenom jednou za týden. Kromě bratra se o Libuši staraly i sousedky, které ji brávaly na mandl. Libuše běhala mezi mandly a do jednoho z nich strčila prst, který měla od té doby lehce „rozmandlovaný“. Naštěstí se nestalo nic horšího, ale jizva po tomto zranění je viditelná dodnes. Nejvíce času však trávila Libuše se svým bratrem a s kamarády, se kterými zažila spoustu dobrodružství. Bratr Jiří se o ni staral pečlivě. Vždy ji ráno oblékl a připravil jí snídani. Učitel věděl, že jim zemřela maminka, a tak toleroval přítomnost malé Libuše ve třídě, která vždy seděla v zadní lavici a tiše sledovala průběh vyučování. 

Školní léta a učení

Libuše nastoupila do obecné školy do Litoli, kam docházela pět roků. Byla to jedna z prvních škol, která byla postavena po vzniku samostatné Československé republiky. Do měšťanky chodila tři roky v Lysé nad Labem. Po vyjití ze školy byla jeden rok u rodičů, jezdila na zelinářské trhy s černou kobylkou Luckou, s vozíkem s plachtou a pomáhala při prodeji zeleniny. Většinou se vyjíždělo ráno ještě za tmy do Nymburka či do okolních vesnic. Na trhu jí dali plachtu na zem, na ni vysypali haldu okurek a ona je prodávala. Jako patnáctiletá nastoupila v roce 1935 v Lysé nad Labem do učení na obor kloboučnický. Občas večer pomáhala při zdobení klobouků. Pokud potřebovaly zákaznice úpravy na kloboucích, nosily se tyto přes tři místnosti do dílny. Procházelo se přes místnost skladu, kde byla truhla, na které byla mísa naplněná vdolky či buchtami. Když šly učednice kolem, občas si nějakou buchtu strčily do kapsy. Po letech, když navštívila svoji šéfovou, se k tomuto přiznala. Paní šéfová jí ale řekla: „Holka, vždyť já jsem to tam nechávala jen kvůli vám!“ V době učení poznala svoji velkou lásku, Jiřího Tůmu. Vlastně se jí ani nelíbil a žádné sympatie k němu nepociťovala. 

S nástupem války skončila idylka

Ke konci učení v roce 1939 začala válka a doba idylického mládí skončila. Lidé nakupovali zásoby, šířily se zprávy, že bude bída. S přítelem Jiřím Tůmou se vzali. Jak sama říká: „Neměla jsem ho ráda, ale vzala jsem si ho, vlastně to manželství ani nebylo.“ V té době se mnoho mladých ženilo a vdávalo účelově, aby se vyhnuly nucenému nasazení. Jiří byl s Libuší ženatý sotva týden a přišlo mu předvolání na práce pro Velkoněmeckou říši do Berlína. Vzal si s sebou kytaru a kufr plný natištěných písniček. Berlín však začal být bombardován a on si nechal poslat zpátky domů kytaru i kufr s písničkami, aby o ně nepřišel. Libuše byla zvědavá, prohlížela si došlý kufr, ve kterém našla kompromitující dopis. Oznámila rodičům, že se s Jiřím rozvede, a šla na úřad podat žádost o rozvod, který proběhl velice hladce, bez soudního stání. Tak skončilo její první manželství.

Práce v továrně 

Netrvalo dlouho a Libuše dostala předvolání k nucenému nasazení do továrny Vichr a spol. v Lysé nad Labem. Absolvovala dvouměsíční svářecí kurz a svařovala s autogenem chladiče do generátorů. Malá drobná dívka se svářečskou kuklou na hlavě a s autogenem v ruce, s oblečením propáleným od odkapávajících rozžhavených drátů. I to byl obraz tehdejší válečné doby. Práce to byla náročná zejména na oči. Všude kolem neustálé záblesky od elektrických svářeček. Pracovalo se ve dvou směnách, ranní a odpolední, pauza byla na oběd a pak odpoledne na svačinu. Ve Vichrovce nevařili, jídlo si nosil každý sám. Ke svačině pak dostávali suchý chléb a kávu. „Říkala jsem té kávě čurifinda.“

Když v továrně zkoušeli tlakutěsnost vyrobených chladičů, unikala z nich většinou kapalina, sváry nebyly dokonalé. „Byl to takový tichý odboj,“ říká paní Libuše. Továrna Vichr se nacházela poblíž nádraží a kolejí, které Spojenci několikrát bombardovali. Když začaly houkat sirény letecký nálet, museli všichni továrnu opustit a běžet do okolních lesů a polí. Setrvali v přírodě do té doby, než byl odhoukán konec náletu a k dispozici neměli žádný protiletecký kryt. Při náletech se takto seznámila s mužem, kterému říkali „Granďas“. V Lysé nad Labem totiž provozoval grandhotel. Povídali si spolu u kávy, občas jí přinesl něco dobrého „na zub“ ze své restaurace a jejich vzájemné sympatie vzrůstaly. Chlapům nosil Granďas cigarety a v továrně byl velice oblíbený. Pro Libuši byly nejhorší večerní návraty z továrny. Velice se bála, a proto chodila domů se sousedem, který též v továrně pracoval a který ji vždy ochotně doprovodil domů.

Na období války nevzpomíná paní Libuše ve zlém. Rodina si žila celkem dobře, bídou netrpěli. Chovali spoustu zvířectva, slepice, husy, kachny, králíky, prase a kozy. Obživu měli zajištěnou. Každý večer museli kvůli náletům dávat do oken zatemnění, které sestávalo z dřevěného rámu potaženého černým papírem.

Ti slušnější ruští vojáci

Skončila válka a přišlo osvobození. Slyšela o veřejném lynčování kolaborantů, které v Lysé nad Labem proběhlo ve dvou nebo ve třech případech. Vzpomínala též, jak přišli Rusové, zastavili s autem u Blechových před domem a přinesli nějaké silonové punčocháče. Utábořili se v nedalekém lese a občas takto přišli na návštěvu. Byli to jedni z těch slušnějších, což bylo pro rodinu štěstí. Ne všechna setkání s ruskými vojáky v květnu 1945 dopadla zvláště pro ženy a dívky šťastně. 

Po válce pracovala ve svém oboru a prodávala klobouky v Teplicích. Na náměstí v Mostě pak gramofonové desky, což trvalo asi jeden a půl roku. Měla zde možnost slyšet téměř všechny známé opery. Následně pracovala jako pokladní v kavárně Opera. 

Svatba s Jožánkem

Svatba paní Libuše s Josefem Táborským se odehrála v Košicích. Nejhezčí chvíle trávili na dovolených na Slovensku, kde měl „Jožánek“ své rodiče. Paní Libuše vzpomíná na fotografii Josefovy maminky. „Držela v ruce tři oškubaná kuřata,“ v očekávání návštěvy novomanželů. Při jednom z letů na Slovensko se manžel domluvil s piloty a Libuše mohla pozorovat Tatry z kokpitu letadla. Byl to pro ni nezapomenutelný zážitek. Brzy však přišel konec i tohoto manželství.

Teta Kapka a třetí manžel

A přišel třetí muž. V té době bydlela její teta Růžena, otcova sestra ve Vysočanech. Říkali jí „teta Kapka“. Pracovala na nádraží a znala se s jistým Františkem Caltou, který byl v té době vdovec. Ptal se tety Kapky, zda by nebyl někdo v rodině k mání. Teta mu tedy zprostředkovala schůzku s Libuší a vyrazili do tzv. Juldy-Fuldy, což byl za komunistického režimu Park kultury a oddechu Julia Fučíka v pražských Holešovicích. Tak se spolu seznámili. František byl o čtyři roky mladší a bydlel v pavlačovém domě na Petrském náměstí, v bytě s jednou místností a kuchyní. Dům měl svoji zvláštní atmosféru. Na schodech v chodbě posedávali sousedé a starší pán tam hrával na harmoniku. Když jednou procházel František kolem sousedek na schodech, ukázal jim dvě fotografie svých potenciálních manželek se slovy: „Tak babky, kterou si mám vybrat?“ A babičky ukázaly na fotografii s Libuší. František byl rozhodnutý a vzali se. Při stěhování z Mostu do Prahy přišla paní Libuše o spoustu svých knih a gramofonových desek, čehož lituje dodnes. 

Smrt manžela proutkaře

Libušin manžel František měl schopnost proutkem nalézt vodu. Jednou si ho pozvali do sousední vesnice, kde chtěl jeden kamarád vykopat studnu. Přijel pro Františka, dali si spolu kávu, „František vypil kávu s rumíčkem“ a odjeli. To viděla Libuše svého manžela naposledy živého. Při hledání vody prý dostal infarkt, chytil se za srdce a zemřel. Je pochován na pražském ďáblickém hřbitově a i po mnoha desetiletích zde na jeho hrobě rostou konvalinky. 

O lásce k hudbě a ke knihám

Paní Libuše má stále ráda vážnou hudbu. „Proč jsi tak zasmušilá, drahá Mařenko…,“ umí zazpívat ve svých 94 letech. Mezi její přátele patřili mostečtí herci Eva a Josef Kaňkovští, kteří často navštěvovali kavárnu Opera. Vzpomíná na četbu knih Karla Čapka, Zikmunda Wintra a jiných spisovatelů. Ráda čte, ale jak říká, „limonády ne“! V současné době již přemýšlí o odchodu z tohoto světa. „Měla jsem tři muže a všichni mě měli rádi,“ říká. Byla vždy ráznější povahy a nelibě nesla příchod armád Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Před sovětskými vojáky roztrhala legitimaci ROH (Revolučního odborového hnutí) a hodila ji demonstrativně do odpadkového koše.

Na sklonku života

Před několika lety podala žádost o bydlení v domově seniorů. Zde se zajímá o zpěv a některé přednášky týkající se umění. Na stěně pokoje jí visí malý nenápadný křížek. „Modlím se každý den,“ řekla mi paní Libuše, když jsem se s ní loučil.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Jan Holík)