Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Buřičová (* 1929)

• narodila se 31. března 1929 ve středočeské vsi Klokočná

• vyrůstala ve vile Pod Viktorkou 4 na severním okraji Strašnic

• sousedy z vily Františka a Miladu Hejlovy zatklo gestapo za pomoc parašutistům ze skupiny Anthropoid

• dcery Hejlovy, internované na Jenerálce, se pak Kadeřábkovi snažili pravidelně kontaktovat

• během květnového povstání se Jaroslavin otec Josef zapojil do obrany strašnické vysílačky

• po válce Jaroslava dostudovala odbornou školu pro ženská povolání

• po sňatku v roce 1948 se z vily odstěhovala

• v roce 2023 žila ve Strašnicích

Narodila se jako Jaroslava Kadeřábková 31. března 1929 ve středočeské vsi Klokočná, odkud pocházela její maminka Růžena. Otec Josef byl z nedalekého Tehovce, vyučil se obuvníkem, ale oboru se nevěnoval a pracoval jako skladník v tiskárně Unie na pražském Vyšehradě. Když byl Jaroslavě rok a na svět přišla v babiččině domě v Klokočné i její mladší sestra, rodina se definitivně přestěhovala do Prahy. S sebou vzali i babičku – dědeček se ztratil na bojištích první světové války – a do Klokočné pak jezdili už jen na prázdniny.

Nebylo to separované jako dnes

Nový domov Kadeřábkovi našli ve vilové čtvrti Třebešín na severním okraji pražských Strašnic. V prostorné vile Pod Viktorkou 4 žilo osm partají, mimo jiné také rodina Hejlových. Ti měli podobně staré dcery Evu a Hanu, s nimiž si děvčata Kadeřábkova dobře rozuměla. „Pořád jsme si společně hrály. Pořád. Ony přišly k nám, my zase k nim. Nebo jsme si hrály na zahradě. Honily jsme se kolem baráku, bylo to skvělé. Já byla nejstarší, takže už jsem chodila do školy do pavilonu ve Strašnicích, ony ještě do staré školy. Ale chodily jsme společně,“ přibližuje Jaroslava Buřičová přátelství s dívkami, do jejichž osudů později tvrdě zasáhla heydrichiáda.

Pospolu prý ale žilo i dospělé osazenstvo vily. „Starší babičky navečer všechny sedly na dvorku, tam si povídaly. Všichni tam byli soudržní. Nebylo to takové separované, jako je to dnes.“ Sousedy spojovala třeba i záliba v sokolničení. František Hejl byl podnáčelníkem karlínské sokolské župy Barákovy. V Sokole se také seznámil se svou ženou Miladou – a cvičit chodily i obě dcery Kadeřábkovy.

Jaroslavě bylo devět let, když v září 1938 vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci kvůli vzrůstající agresivitě nacistického Německa. Její tatínek Josef ihned narukoval ke svému pluku do Litoměřic a brzy po něm odcházel také soused František Hejl. „Pan Hejl měl doma uniformu, protože byl důstojník. V té uniformě se k nám přišel rozloučit, moje babička mu dělala křížek na čelo, protože jsme čekali, že bude válka,“ říká Jaroslava Buřičová.

Gestapo v domě

Tehdy se ještě oba muži vrátili. Československo mobilizaci zase odvolalo a odevzdalo své pohraničí bez boje Říši. Po období druhé republiky ale nacističtí okupanti vstoupili i do československého vnitrozemí. Karlínská sokolská jednota okamžitě zareagovala a zformovala podzemní odbojovou organizaci Jindra. Zdejší sokolové – včetně Františka a Milady Hejlových – patřili později k nejbližším podporovatelům parašutistů ze skupiny Anthropoid, která provedla atentát na Heydricha. Ve vile na adrese Pod Viktorkou 4 se podle dostupných informací skrývali různí odbojář i někteří z parašutistů. To však tehdy Jaroslava ani její rodiče pochopitelně nesměli vědět.

14. července 1942 si však gestapo pro Hejlovy přišlo. Zatímco Františka Hejla zatkli v zaměstnání, pro jeho ženu Miladu si přijeli přímo do vily. „Jeden gestapák přišel k nám pro maminku,“ vzpomíná Jaroslava Buřičová. „Děti Hejlovy že zatím zůstanou u nás. A aby tam naše maminka šla něco dětem vzít. Maminka šla, jenomže prý nemohla ani promluvit, natož aby hledala něco pro děti. Protože tam viděla paní Hejlovou, která měla už pouta na rukou.“

Onen gestapák prý mluvil česky a snažil se starší dceru Hejlových Evu přimět, aby si z domova odnesla z různých cenností alespoň matčiny hodinky, ta však toho v daný okamžik nebyla schopna. Miladu Hejlovou pak v poutech odvedli z domu, což její dcery spolu s děvčaty Kadeřábkovými sledovaly ze zahrady. „Celý den pak čekaly, že přijde tatínek, chodily mu naproti,“ dodává Jaroslava Buřičová. „Ale samozřejmě že už nepřišel, sebrali ho z práce.“

Večer si opuštěné dívky vyzvedla jejich babička a dorazil také jejich strýc. Ten pak přes vysouvací okna verandy vnikl za spolupráce sousedů do zapečetěného bytu Hejlových a vynesl odtamtud několik věcí na památku: fotografická alba rodiny a snad i prstýnky po mamince pro děvčata. A především sokolské kroje rodičů, které se dospělí rozhodli odstranit, než je gestapo najde.

Dopisy pro Evu a Hanu

Dcery Hejlovy pak jejich babička odvezla k příbuzným, u nichž strávily zbytek prázdnin, nacistické úřady to prý povolily. Když se však dívky koncem srpna vracely do Prahy, gestapáci na ně čekali už na tehdejším Denisově nádraží. Jak vypráví Jaroslava: „Babička si je už nesměla vzít. Rovnou z nádraží je odvezli. Já, sestra a maminka jsme tam stály, jenomže už jsme za nimi nemohly. Rozloučily se jen s babičkou a my jsme to jen zpovzdálí pozorovaly.“

Jedenáctiletou Evu a o tři roky mladší Hanu odvezli do dejvického zámku Jenerálka, kde gestapo internovalo děti rodičů zatčených během heydrichiády. Celkem šestačtyřicet dětí odbojářů, které popravili nebo odvlekli do koncentračních táborů, tu žilo pod dozorem sester německého Červeného kříže.

Jaroslava se sestrou ale na své přítelkyně nezapomněly. S maminkou se je každou neděli snažily nenápadně kontaktovat. Nejdřív chodily do Šárky, kam zpočátku vychovatelky vodily internované děti na procházky. „Když šly průvodem, míjely jsme je, že jsem třeba i Evě strčila dopis. Ale potom zjistily, že tam za nimi chodí příbuzní, a už s nimi ven nechodily, jenom po zahradě.“ Matka a dcery Kadeřábkovy ani poté na Jenerálku jezdit nepřestaly. Sedávaly ve zdejší zahradní restauraci a u majitelů nechávaly dopis či balíček. „Už nevím s čím, s nějakými sušenkami… Oni to nějak předávali přes jednu ošetřovatelku, která k tomu byla ochotná. Jenže jak později Hana říkala, vychovatelky jim to potom stejně vzaly.“

Výpravy na Jenerálku skončily v dubnu 1944, tehdy totiž nacisté převezli všechny zadržované děti do Svatobořic na Moravě. Kadeřábkovi tak Evu a Hanu znovu spatřili až po válce. Jejich rodiče se konce války nedočkali, oba byli popraveni v Mauthausenu – matka Milada 24. října 1942 spolu s dalšími dvěma sty šedesáti československými odbojáři, otec František 26. ledna následujícího roku.

Šaty po paní Hejlové

Jaroslava Buřičová zatím dál žila ve vile Pod Viktorkou 4. Do bytu Hejlových prý v době po zatčení rodičů často jezdilo gestapo a odváželo odtamtud různé věci. Jednoho dne přijel dokonce stěhovací vůz, aby kompletně odvezl nábytek. Ukázalo se ale, že stěhování provádí firma Holan, která pracovala i pro tiskárnu Unie, kde byl zaměstnán Jaroslavin otec.

„Tatínek se poznal s řidičem. Řekl si mu o adresu, kam ten nábytek vezou. On mu tu adresu dal, bylo to někde v Dejvicích. Tatínek tam pak čas od času jezdil a vždycky na zvoncích hledal, kdo tam bydlí. Bydlel tam pořád jeden a ten samý Němec, který si ten nábytek Hejlů nastěhoval.“

Okamžitě po skončení války pak prý tatínek zašel na národní výbor, který následně byt i s nábytkem nechal zapečetit. „Holky potom dostaly nábytek zpátky. Eva tenkrát přišla pro naši maminku, že jsou tam nějaké věci, a ona si už nepamatovala, co bylo jejich, tak maminka tam s nimi jela. Visely tam třeba ve skříni šaty a maminka poznala, že jsou to šaty po paní Hejlové.“

Do samotného bytu Hejlových v třebešínské vile ovšem úřady za války nastěhovaly novou rodinu – jakési Šmejkalovy, jejichž původní byt ve Washingtonově ulici zabralo gestapo pro své účely. „Dali jim tenhle byt po Hejlových. Paní Šmejkalová z toho byla strašně nešťastná, když se dozvěděla, že Hejlovi šli do koncentráku. Pak tam tedy dožila, ale ty začátky tam pro ni byly hrozné.“

Každý chtěl pomáhat

Patnáctiletá Jaroslava studovala ještě počátkem roku 1945 Městskou odbornou školu pro ženská povolání – šlo o školu s širším zaměřením, než jaké měly klasické rodinné školy, absolventka měla být schopna třeba provozovat vlastní živnost. V posledním roce války však nacisté školu uzavřeli a Jaroslava byla na několik měsíců nasazena na práci v továrně na obuv v Hostivaři. Brzy poté už ale přišla Květnová revoluce:

„Hned jak rozhlas začal volat o pomoc, tatínek k němu utíkal. Tam generál Kutlvašr sháněl lidi na vysílačku do Strašnic – že je ohrožená, protože na ni táhli Němci ze Žižkova a chtěli ji zneškodnit. Tatínek se přihlásil, že tam bydlí a zná to tam. Dali mu tři další lidi a se zbraněmi šli od rozhlasu do vysílačky. Tatínek pak ani domů nechodil, trávil celou dobu na vysílačce.“

Klíčový vysílač, který povstalci zabrali již 5. května a po celou dobu povstání jím pak zajišťovali vysílání povstaleckého rozhlasu, Němci ostřelovali i bombardovali. Jedna z bomb tehdy spadla na vilu v ulici Pod Třebešínem nedaleko vily, kde žili Kadeřábkovi. „Maminka nám udělala chleba a šly jsme na dvorek. Držely jsme ty chleby a najednou taková rána! Všechno se sypalo, nejenom u nás v baráku. Chleba jsme měly plný skla. Pak jsme tam všichni šli, ale naštěstí v tom zasaženém domě nikdo nebyl.“
    
Každý prý ale tehdy chtěl pomáhat a na nebezpečí se příliš nehledělo. Sama Jaroslava se během nejvypjatějších dnů vydala spolu s mladší sestrou až k nové strašnické škole, kde sídlil Červený kříž. „Tam se soustřeďovalo, co se kde sebralo – prostěradla nebo bílé povlaky a všechno se to trhalo na obvazy.“ Když tehdy došly s nákladem prostěradel do Strašnic, uviděla německou sousedku, paní Zikmundovou, kterou povstalci donutili pracovat na jedné ze vznikajících barikád. „Úplně zpocená, jenom v košilce, tahala ty kostky a všude z ní tekla krev. Já jsem si ji pamatovala jako dámu a zanechalo to ve mně takový zvláštní pocit.“

Dcery Hejlovy jí byly na svatbě

Po válce si Jaroslava dodělala školu pro ženská povolání a chtěla studovat dál. V roce 1947 proto nastoupila k dalšímu středoškolskému studiu, avšak na soukromé instituci, kterou po únoru 1948 komunisté zavřeli. Zaměstnání našla v obchodě s obuví manželů Kabelových na Národní třídě. Nejprve tam působila jako vedoucí a později přešla do účtárny, celá výrobna však záhy byla znárodněna.

V té době se ovšem Jaroslava zároveň také vdávala – na svatbě jí byly obě dcery Hejlovy – a převrat a znárodňování proto šly „tak trochu mimo ni“. První dcera, která se jí narodila v roce 1948, zemřela ve třinácti měsících na černý kašel. Druhá dcera přišla na svět v roce 1952. V polovině 50. let se Jaroslava vrátila do podniku Centroflor, který pohltil znárodněnou továrnu Kabelových. Později byla zaměstnána jako účetní v učňovské škole, dělala dispečerku v nákladní dopravě a nakonec účetní v Konstruktivě.

Od roku 1948 již také Jaroslava Buřičová nebydlela ve vile Pod Viktorkou 4. S manželem získali byt v přiléhající ulici Na Třebešíně, kde žila i v roce 2023.