Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Burdych (* 1928)

• narozen 7. srpna 1928 ve Studnici u Náchoda

• od roku 1943 studoval dvouletou chemicko-textilní školu ve Dvoře Králové

• totálně nasazen v továrně na výrobu protiplynových masek

• od roku 1946 studoval v Brně na vyšší chemické škole, 1948 maturoval

• od roku 1948 pracoval ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu

• v roce 1949 nastoupil na povinnou vojenskou službu k PTP: tři roky pracoval v dolech (Litvínov, Karviná)

Lubomír Burdych se narodil 7. srpna 1928. Dětství strávil v obci Studnice u Náchoda. „Jako kluk jsem se měl nádherně. Studnice byla vždycky pokroková vesnice, později se stala i vesnicí střediskovou. Už před druhou světovou válkou třeba měla dláždění a kanalizaci. Ze spolků tam byl Sokol, ochotnické divadlo, kde se hrávaly i operety, a vesnická kapela - můj strejda byl kapelník,“ vzpomíná pamětník na své rodiště. Na začátku dvacátých let dostala obec vedle římskokatolického kostela i československý Husův sbor. Katolický farář tehdy přestoupil do nově vzniklé národně laděné církve a s ním i skupina věřících. „Oba moji rodiče byli na úrovni. I když měli v podstatě základní vzdělání, dobře jim to myslelo. Pravděpodobně na to mělo vliv i okolí, ve kterém vyrůstali,“ říká Lubomír Burdych. Ve Studnici totiž byla veřejná knihovna a společnou vášní obou rodičů bylo čtení, věnovali mu každou volnou chvíli.

Otec za první světové války bojoval v Rusku. Strávil zde asi čtyři roky a během bojů prošel s československými legiemi Rusko od západu na východ. Po návratu do republiky se usadil jako pekař a založil si malou živnost. Povolání pekaře bylo tehdy velmi náročné. Veškerou výrobu i distribuci zákazníkům musel zvládnout jeho otec sám. Až na krátkou výjimku si nemohl dovolit žádnou pomocnou sílu. Znamenalo to tedy každodenní vstávání uprostřed noci i dlouhé cesty po okolí: „Kladlo to velké nároky a dřeli se opravdu neskutečně. Vstával přibližně v jednu hodinu v noci. Bez nadsázky! Dobu až do rána strávili pečením, pekly se alespoň tři plné pece. Kolem sedmé osmé hodiny to musel pekař naložit. Zpravidla měl koně a vůz. Rozvážel po okolních vesnicích a městech, aby lidi měli včas čerstvý chleba a popřípadě další pečivo. Otec jezdíval ze Studnice, která je asi sedm osm kilometrů od Náchoda, směrem k Ratibořicím. Po cestě navštívil všechny svoje odběratele. Nejdál jezdil do Velkého Poříčí.“ Za války bylo jeho podnikání omezeno především přídělovým systémem a existencí lístků na potraviny. Pečlivě se kontrolovalo, zda pekaři prodávají chleba podle pravidel: „Pamatuju si, že jsem každý měsíc vylepoval archy s lístky, které jsme odebrali. Na místním obecním úřadě pak příslušný úředník spočítal, jestli to souhlasí, a na to nám vystavil přídělový list, kolik smíme odebrat mouky ze mlýna.“

Lubomír Burdych měl dva sourozence. Mladší bratr zemřel ještě před válkou na spálu a Lubomír jí taky málem podlehl: „Tenkrát se objevila velká epidemie spály, ale nebyly na to vhodné léky. Bratr v jaroměřské nemocnici zemřel. Byli tam společně s mým starším bratrem. Když jsem o několik týdnů později dostal spálu taky, mě už naši do té nemocnice nedali, matka měla zřejmě strach. Jenže jsem musel být v izolaci. Táta jako pekař ale pochopitelně nemohl mít v domě někoho s nakažlivou nemocí. Tak nás ještě s jedním spolužákem z místní školy vzal k sobě ochotný soused. Přežili jsme to.“ Starší bratr byl jako ročník 1921 totálně nasazen v Říši. Pracoval v několika leteckých a zbrojních továrnách ve Vídni, Drážďanech, Lipsku a Berlíně jako soustružník a frézař.

Barevný svět chemie

Lubomír Burdych získal první vzdělání na základní škole ve Studnici a poté chodil na měšťanskou školu v České Skalici. Jak bylo tehdy zvykem, navštěvoval také Sokola. Dokonce se účastnil X. všesokolského sletu v roce 1938. „Ten slet byl hodně protiněmecky vyšponovaný, až jsem si někdy říkal, že je to už moc,“ vzpomíná.

Během školy se začal zajímat o chemii a v roce 1943 přešel na dvouletou chemicko-textilní školu ve Dvoře Králové. Součástí výuky bylo praktické vyučování: „Byly tam velké dílny, kde se v podstatě provádělo totéž, co v továrnách, ovšem v nepoměrně menším měřítku a víceméně jenom nárazově. Hlavní praxi si každý musel zajistit o prázdninách nebo ve volném čase, aby po skončení školy nepřišel do průmyslu naprosto neorientovaný. Vedení školy, jmenovitě inženýr Kos, toho nemůžu zapomenout jmenovat, to byli lidi s rozhledem, který jsme tenkrát ani nedovedli ocenit. Dokázali nám dát to, co potřebovaly továrny nejen z okolí, ale z celé republiky.“

Na sklonku války končil pamětník první ročník a byl totálně nasazen v Hradci Králové: „Tenkrát se to jmenovalo Kudrnáč Náchod, později Rubena. Tam jsem zjistil, jak vypadá skutečný provoz. Pracoval jsem u pásu při výrobě protiplynových masek pro wehrmacht. Bylo mi poněkud podivné, že tam občas přichází asi třicetiletý muž a vždycky najednou začala zvýšená pracovní aktivita. Všichni se k němu chovali uctivě. Byl to syn majitele, mladý Kudrnáč. Titulovali ho pane inženýre, ale on byl ve skutečnosti jen takzvaným závodním inženýrem. Zastavil se u mě a ptal se: ‚Kdopak vy jste? A na jakou školu jste chodil?‛ Tak jsem mu odpověděl. Řekl, abych se sebral a šel se hlásit do laboratoře.“ Na práci u pásu byla Lubomíra Burdycha škoda.

Po osvobození si mohli studenti ve zkrácených lhůtách dokončovat válkou přerušená studia: „Jestli si to dobře pamatuju, tak jsme do školy chodili jeden nebo dokonce dva měsíce během prázdnin. Další ročník jsme pak udělali asi za půl roku, to nám umožnili. Jenomže to nebylo k ničemu, protože na brněnskou vyšší školu se hned přestoupit nedalo, tak jsem stejně půl roku čekal doma.“ Další vzdělání získal pamětník v Brně na vyšší chemické škole. Maturoval tu v roce 1948 pár měsíců potom, co zemi ovládli komunisté. Podle názoru Lubomíra Burdycha byl únor 1948 způsoben mimo jiné tím, že jednotlivé politické strany byly navzájem rozhádané a nedokázaly jít za společným zájmem: „Ono to tenkrát vypadalo poněkud jinak, než se dneska říká. Otevřeně řečeno, všechny partaje se chovaly dost bezostyšně. Alespoň mně se to tak jevilo. Nedokázaly přesně formulovat svoje představy a nároky a poněkud moc se soustředily na vzájemný boj mezi sebou.“

Lubomír Burdych získal první zaměstnání hned po maturitě. Na doporučení třídního učitele Soukupa nastoupil do Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem: „To byla už od Rakouska velká chemická továrna. Pracoval jsem v koloristickém oddělení, které se zabývalo výzkumem a aplikací barvy. Kromě toho jsme sloužili jako servisní technici pro naše odběratele, a to jak z textilního, tak kožedělného či papírenského odvětví, kde se barviva, ať již vodorozpustná, nebo pigmentová, používají.“ Podnik vyráběl nejen pro domácí trh, ale i pro zahraniční odběratele z Rakouska, Německa nebo Maďarska. V rámci svých pracovních povinností tedy Lubomír Burdych také hojně cestoval. Pohyboval se především v Evropě, ale dvakrát navštívil i Bajkal.

Když začalo být důležité, že jsem synem pekaře

Za rok však musel Lubomír Burdych zaměstnání opustit a nastoupit na povinnou vojenskou službu. Původně měl narukovat hned po škole, ale vyžádal si roční odklad, aby se mohl alespoň trochu zaučit v práci. Jenže mezitím byly zřízeny jednotky PTP a jeho do nich zařadili.

Do útvarů PTP nastupovali nováčci označení v posudcích z jednotlivých obcí a měst jako politicky nespolehliví. Tzv. akční výbory Národní fronty nebo zvláštní komise v armádě vyhledávaly osoby, u kterých se předpokládalo, že by mohly škodit budování státu, rozvoji socialismu nebo komunismu nebo dokonce velmocenským zájmům Sovětského svazu. V případě Lubomíra Burdycha vadila otcova živnost. „Tehdy už jsem měl punc syna živnostníka. Je to skoro směšný, protože táta byl takovej malej živnostník. U nás v Podkrkonoší žádní milionáři nebyli. Pravda, podnikalo tam pár majitelů textilních továren, ale to byly spíš menší továrničky,“ říká se smíchem Lubomír Burdych.

Složení útvarů PTP bylo více než rozmanité. Byli tu muži, kteří se dopustili trestných činů podle dekretu prezidenta republiky, nařízení nebo zákona na ochranu republiky, osoby zařazené do táborů nucených prací, majitelé továren či podniků s počtem více než deset zaměstnanců nebo vlastníci pozemků nad dvacet hektarů. Patřili sem i velkostatkáři, osoby vlastnící nemovitý majetek s výnosem vyšším než 10 000 korun měsíčně nebo osoby, které byly odstraněny po únoru 1948 z veřejných funkcí. Dále sem zařazovali ty, kdo byli zadržení při pokusu o ilegální přechod státní hranice, nebo ty, které Sbor národní bezpečnosti prohlásil za nespolehlivé z jiných důvodů. Další skupinu tvořili studenti vyloučení z vysokých škol, kněží a řeholníci či rolníci, kteří odmítli vstoupit do jednotných zemědělských družstev, nebo občané, kteří nepředali dobrovolně své živnosti a obchody. Ve všech případech se k PTP mohli dostat i jejich potomci.

V případě druhé roty, u které sloužil pan Burdych, to byla pestrá směsice osob a osudů. Setkal se tu povětšinou s živnostníky, rolníky či jejich syny. Spíše výjimečně se tu vyskytovali lidé, kteří byli předtím ve vězení, ať již jako političtí vězni, či „běžní“ kriminálníci. „Třeba zrovna u nás na světnici byl nějakej Venca Kosejk. To byl kasař. Musím říct, že ten uměl. Otevřel každou kasu,“ usmívá se Lubomír Burdych. Vzpomíná také na duchovní a řeholníky. U vedlejší roty také sloužil hrabě Zdeněk Šternberk.

Vojákem ve fáračkách

Lubomír Burdych narukoval v Litvínově: „Ráno jsem se rozloučil s rodiči, sedl jsem na vlak a říkal jsem si: ‚Litvínov? V životě jsem neslyšel o takovýhle posádce. Co tam asi dělaj?‛ A v deset hodin večer jsem už byl na noční šichtě!“ Dostal se tak na jedno z typických míst, kde byli pétépáci využíváni, do dolů. Vojáky PTP většinou využívali na práci v lesích, v kamenolomech, při stavbě silnic, tunelů, letištních ploch a staveb, ale zejména na stavbách vojenského i civilního sektoru a v hlubinných dolech.

Posílání vojáků na nebezpečná pracoviště, zejména do dolů, bez řádného zaučení odporovalo předpisům o zajištění bezpečnosti práce a zdraví, což se projevovalo častými úrazy i s trvalými následky či úmrtími. Ani v případě Lubomíra Burdycha a jeho kolegů nikdo příliš neztrácel čas dlouhými výklady. „Řekli nám, jak se pracuje se sbíječkou a na co si dát pozor, až to bude padat. Tam to byla tlaková oblast, takže kde bylo něco vytěženo, tam to po nějaké době padalo. Proti tomu není úniku, buď pod tím člověk zůstane, nebo mu kouká noha a vytáhnou ho,“ popisuje nebezpečnou práci. Běžnou součástí práce v dolech tedy často byly vážné úrazy, někdy končící i smrtí. Jedinou ochrannou pomůckou byla kožená helma a tzv. fáračky. Lékařskou péči zajišťoval speciální lékař pro PTP, k větším ošetřením sloužila civilní nemocnice.

Pamětník nebyl zraněn, ale prodělal vážný zánět ledvin. Práci v dolech totiž značně komplikovaly klimatické podmínky: „V některých částech šachty bylo šílený vedro a zároveň velmi špatný vzduch a málo kyslíku. Vzduch se tam přiváděl širokým plechovým potrubím. Někdy jsme stáli u těch spojů a strkali jsme tam nos, abychom alespoň trochu vzduchu nabrali.“ Jinde na šachtách byl zase průvan a velká zima. Taky rozdíl mezi teplotami venku a uvnitř býval obyčejně obrovský, někdy až třicet stupňů. Horníci tak každodenně prodělávali velké teplotní šoky a Lubomír Burdych pocítil následky na svém zdraví.

Po půl roce byl převelen do Karviné. „Naložili nás do vlaku a jeli jsme přes drahou vlast. Samozřejmě jsme nevěděli, co nás čeká.“ Zaměstnali ho v Dole československé armády, kde vykonával fakticky stejnou práci jako dosud. Lišil se jen způsob těžby. „Byla místa, kde se to podřízlo šramačkami. To byly takový stroje, jejichž rameno bylo asi dva tři metry dlouhé a okolo obíhal pás s ocelovými zuby. Ten stroj podorával vrstvu uhlí nebo kamene. Zřejmě to muselo být vyrobeno z velmi kvalitní ocele. Podřízlo to asi do hloubky dvou tří metrů. Když to bylo takhle vespod uvolněný, tak jsme to lámali sbíječkami a házeli na takzvané žlabové dopravníky. Neměly to být příliš velké kusy, ale my jsme byli rádi, když byly velké asi jako konferenční stolek. Bylo to ale nebezpečný pro ty další, protože když se to někde vzpříčilo, mohlo to přimáčknout člověka ke stěně a rozdrtit mu nohy a podobně,“ popisuje Lubomír Burdych specifika karvinské těžby. Tady se totiž nesmělo používat klasické odstřelování, podobně jako na jiných místech, kde byl metan a hrozilo nebezpečí výbuchu celého dolu.

Jako kontrola, zda jsou všichni skutečně v práci, ale také jako jednoduché a účinné ověření, zda se všichni v pořádku vrátili ze směny, sloužily známky. „Kdo jel dolů, musel dát známku na vedlejší panel ke známkám těch, kdo fárali dolů. Na jiném panelu byly známky těch, kteří na šachtě nejsou,“ popisuje pamětník systém.

Pétépáci se na šachtách často setkávali i s běžnými, „civilními“ horníky. Lubomír Burdych s nimi vycházel velmi dobře. „Jeden z Litvínova mi dokonce pak psával domů. Byl to střelmistr. Rozuměli jsme si lidsky i politicky,“ vzpomíná. „Horší to bylo s vedením. Ti viděli pouze splněné normy a dál je to nezajímalo.“

V důsledku nedostatečného odpočinku po náročné fyzické práci trpěla psychika vojáků. Na rozdíl od civilních zaměstnanců totiž vojáci museli nastupovat do práce kvůli nejrůznějším závazkům i o nedělích, a to v průměru i dvě nedělní směny v měsíci, přičemž soboty tehdy byly pracovní. Jen velmi zřídka si tak mohli vojáci užít i trochu volna. Lubomíru Burdychovi utkvěla v paměti zejména jedna neděle, kdy vyrazili do hor. Bylo to tehdy něco nevídaného: „Řada z nás dělala pro své potěšení nějaké sporty. Přišli jsme za naším velitelem, že o jedné volné neděli pojedeme lyžovat do Beskyd. A on na to: ‚Preboha! Prečo?‛ My na to: ‚No, máme prostě rádi lyže. Copak to neznáte?‛ On na to, že zná, ale že chce vědět důvod. ‚Potřebujeme se nadýchat kyslíku. Tady na šachtě je ho málo.‛ On se zamyslel a říká: ‚Kyslík? To som v životě neslyšel!‛“

Nebudu se dřít na jejich soudružské dílo

Za vykonanou práci dostávali vojáci mzdu, ale vojenská správa jim z ní strhávala částku za stravu, ubytování, ošacení, otop a podobně. Někdy se z jejich mezd vyplácely například i odměny pro důstojnický a poddůstojnický sbor. Menší část zbylých peněz dostávali vojáci ihned, zbytek jim byl ukládán na vkladní knížku a vyplacen při odchodu do civilu. Přesto měli pétépáci v dolech šanci vydělat si poměrně slušné peníze. „Já jsem ale o peníze neusiloval, protože jsem si říkal, že soudruhům na jejich zdárné dílo, co nám tady prováděj, přispívat nebudu. O to zájem nemám. Budu dělat jenom tak, abych nějak vyšel,“ vysvětluje pamětník.

Mimo plnění každodenních úkolů na pracovišti probíhal denně i vojenský výcvik, dvakrát týdně politické školení, služby, úklidové práce apod. Pokud jde o vojenský výcvik, vojáci s vyznačením politické nespolehlivosti prošli pouze pořadovou přípravou beze zbraně. Lubomír Burdych se během pobytu u PTP jen jednou dostal na vojenské cvičení, a to do Červené Vody k libereckému chemickému praporu. Častá politická školení byla pro vojáky spíše zdrojem zábavy. Podle pamětníka ani samotní politici, kteří měli výuku na starost, to vždy nebrali úplně vážně: „Někteří za tím viděli jen ten žold, co dostanou.“

Celkem tři roky strávil Lubomír Burdych u PTP, ač standardní povinná vojenská služba trvala čtyřiadvacet měsíců. Do poslední chvíle přitom nevěděl, jak dlouho vlastně u jednotky bude muset zůstat. „Propouštěli nás potom postupně a ještě každému jednotlivci kladli na srdce, že jakmile se ožere přímo v Karviné, tak půjde zpátky a už ho nepustěj. Člověk nevěděl, co můžou udělat, protože to byly nevyzpytatelné povahy.“

Po propuštění odjel Lubomír Burdych do Studnice. První jeho starostí bylo, zda se bude moci vrátit na své pracovní místo. Na vojně jim často hrozili, že se pro ně po návratu do civilu žádné slušné pracovní místo nenajde. „Vykládali nám, že se nikde neuchytíme, že jsme plevel národa. Ale hlavní šéf byl Žid a měl pochopení, protože prošel koncentrákem a věděl, o co kráčí. Přímo náš vedoucí laboratoří byl také Žid a ten přišel v koncentráku o manželku a o dvě děti. Brali můj problém s nadhledem.“ Na místo mohl tedy ihned nastoupit. V Ústí nad Labem pak zůstal asi rok, a když se část výroby přesunula do pardubické Synthesie, zůstal v ní pracovat až do důchodu.

http://www.csla.cz/armada/historie/ptp001.htm

http://www.svazptp.cz/