Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladislav Bumba (* 1926  †︎ 2009)

• narozen 13. června 1926 v Děčíně

• roku 1938 přestěhování rodiny do Skutče, kde prožil druhou světovou válku

• po ukončení války se rodina přestěhovala zpět do Děčína

• Vladislav Bumba začal v roce 1945 v Děčíně učit na místní škole humanitní předměty

• (v roce 1947) se u Bumby objevila plicní choroba – tuberkulóza

• v roce 1949 se Vladislav Bumba oženil (má tři děti)

• v roce 1949 za ním přišel kamarád, který mu nabídl, aby vstoupil do jejich odbojové organizace

• členem děčínské odbojové organizace byl až do roku 1955, kdy ji StB odhalila

• 13. června 1955 byl Vladislav Bumba zatčen a odvezen do Litoměřic do vyšetřovací vazby

• po třech měsících vyšetřovací vazby byl jejich spis odeslán ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, kde celou skupinu při procesu, který proběhl v Litoměřicích, odsoudili za velezradu

• odvolali se a byli převezeni k Vrchnímu soudu v Praze - Bumbovi byl trest snížen z uvedených devíti let na šest

• z pankrácké věznice byl přeložen do Valdic

• prošel Pankrácí, Valdicemi i Leopoldovem

• po propuštění z vězení do školství již Bumba nenastoupil, pracoval na úpravě lesních cest, v pekárně, v děčínském Narexu a Kablu

• zemřel 11. února 2009

Politický vězeň z 50. let, vězněn na Pankráci, v Leopoldově a Valdicích

Dětství

Vladislav Bumba se narodil 13. června 1926 v Děčíně v rodině železničáře. Své mládí prožil v německy mluvícím pohraničí, kam se jeho otec přestěhoval jako zaměstnanec Československých státních drah na umístěnku. Cestě na Děčínsko předcházelo ukončení živnosti soukromého ševce na Třebíčsku – když totiž v Třebíči - Borovině postavil podnikatel Antonín Baťa velkou továrnu na strojně vyráběnou obuv, znamenalo to konec malých živnostníků podnikajících ve stejném oboru v uvedeném regionu. Mezi těmito živnostníky byl i otec Vladislava Bumby, kterému nezbývalo nic jiného než svoji ševcovskou živnost zavřít a po poradě s nejbližšími odejít do pohraničí, kde státní správa přijímala do svých služeb české zaměstnance. Tak se rodina v polovině 20. let objevila v Děčíně, kde jejich otec nastoupil na místní železniční stanici.

Idylické prostředí Děčína začaly v druhé polovině 30. let narušovat stále více národnostní rozmíšky. Ty se začaly stupňovat hlavně od roku 1936, kdy bylo v pohraničí stále častěji slyšet hlasy agitátorů ze Sudetoněmecké strany. V roce1938 už byla situace tak vypjatá, že se v září tohoto roku rodina rozhodla pohraničí opustit a přestěhovat se do vnitrozemí k příbuzným do Skutče. Zde prožili válku.

Po ukončení války se Bumbovi vrátili zpět do Děčína a Vladislav Bumba začal v roce 1945 učit na místní škole humanitní předměty.

V Děčíně v té době působil také spisovatel spirituálního směru Vladimír Vokolek, kterého Bumba znal jako vedoucího v místní knihovně. (Vladimír Vokolek, autor spirituální poezie, který se narodil v roce 1913 v Pardubicích a po absolvování knihovnického kurzu působil jako ředitel knihovny v Děčíně. V roce 1949 byl z této funkce odvolán a v roce 1955 byl nucen dokonce z knihovny odejít. Od té doby se živil jako učitel na základní škole v Děčíně a poté jako redaktor časopisu Dialog v Ústí nad Labem. Po jeho zákazu, tj. od roku 1970, až do roku 1973 byl bez zaměstnání. V roce 1973 odešel do důchodu. Zemřel v roce 1988 v Ústí nad Labem. – Zdroj: encyklopedie Wikipedie) Vladimíra Vokolka však v tu dobu postihla nehoda. Srazil ho autobus a zranění si vyžádalo operativní zákrok, který způsobil jeho trvalou invaliditu.

Život po válce

V roce 1947, tedy brzy poté, co začal pracovat ve škole, se u Bumby objevila plicní choroba – tuberkulóza, která si vyžádala dlouhodobé léčení v různých sanatoriích a zamezila mu v setrvání na učitelském postu. Jak Bumba říká, ač začal učit v roce 1945, má odučeno v podstatě jen sedm let. A co více. Zákeřná nemoc jej poslala nejdříve do částečného a posléze do plného invalidního důchodu.

V roce 1949 se Vladislav Bumba oženil a o rok později v rodině uvítali prvního potomka. Posléze, v roce 1953, dalšího a v roce 1954 se narodila nejmladší z rodiny, dcerka. Rodinu bylo třeba nějak živit. Manželka nastoupila do školky jako uklízečka a Vladislav začal, ač byl v roce 1952 v rámci své nemoci operován, usilovat o revizi svého pracovního stavu. Bohužel, první pokus před odvolací komisí nevyšel. Nechtěli jej pustit do školství mezi děti, aby mezi ně nezavlekl tuberkulózu. Východisko našli v tom, že pro něj uvolnili místo na krajském školním odboru, kde měl pro okres Děčín, který znal, počítat mzdy. Dlouho tam ale nevydržel a po prázdninách byl přeložen do děčínské Libverdy do funkce tajemníka hospodářské školy. A zde se měl Bumba nejlépe za celou dobu svojí zaměstnanecké kariéry. Na starosti měl vyřizování administrativních věcí v podobě rozdělování korespondence a zajišťování chodu školy po technické stránce. Práce tak do deseti hodin dopoledne. Pak již pro Bumbu začínal volný čas, v němž pracovní činnost pouze předstíral.

Vstup do odbojové organizace

Již v roce 1949 za ním přišel kamarád, který mu nabídl, aby vstoupil do jejich odbojové organizace, kterou založil s několika známými. „Já jsem o tom uvažoval. Bral jsem v úvahu, že jsme měli již tři děcka, a když se na to dívám z dnešního pohledu, tak bych do toho dneska nešel. A ne kvůli sobě. Kdybych byl sám, tak by to bylo zase něco jiného“ Přestože byli v dodržování konspiračních zásad velmi důslední a ještě dnes by dal Bumba za celou partu ruku do ohně, StB se o jejich činnosti dozvěděla na základě zadržení jiné odbojové skupiny, na kterou měl kontakt jeden z členů. A právě při vyhodnocování výslechů se estébáci dozvěděli o skupině, ve které byl zapojen Vladislav Bumba, a nasadili do ní konfidenta.

Skupina čítala sedm lidí. Čtyři působili na Mostecku, Bílinsku a Hoře Sv. Kateřiny a tři v Děčíně. Jejich občanské profese byly různorodé. Jeden z bílinské skupiny teprve dokončoval vysokoškolské studium na lékařské fakultě, naproti tomu jeden člen z děčínské skupiny byl zaměstnán u říční plavby v Děčíně. „Dva jsme byli ročník 1926 a zbývajícím obchodníkům, těm bylo již přes 50 let.“ Poslední z jejich skupiny byl Slovák, který zde pracoval jako švec a patřil k nejstarším ve skupině. V době, kdy se s ním Bumba seznámil, mu bylo již více než 80 let. Skupina však dlouho nevydržela. „Bafli nás jednoho po druhým. První šel ten lékař. Pak šel druhý tady odtud.“

Konspirace byla zajištěna díky tomu, že spolu obě části odbojové skupiny korespondovaly jen pomocí spojky, kterou tvořil jejich šéf Hugo Egenhart. Takže Bumba mosteckou část skupiny vůbec neznal a potkal se s jejími členy až u soudu.

Příčinou „shození“ celé skupiny – alespoň jak se domnívá Vladislav Bumba – byla postava jakéhosi Vančury, studenta místní bohoslovecké fakulty, kterému byly předávány zjištěné informace. Bumba jej náhodně poznal, když se společně s Egenhartem zastavil u doktora, člena jejich organizace. Tato neznámá osoba byla Bumbovi podezřelá, mladík se totiž vyptával na všechny členy skupiny, nevyjímaje z toho ani Bumbu.

„Mým úkolem bylo poslouchat rozhlas a sledovat nálady lidí. Tyto informace jsem předával Hugovi jako partajníkovi a pak to šlo dál. O další jsem se již nestaral. Neboť čím člověk méně věděl, tím to bylo lepší. Hugo to pak předával tomu člověku, který se na mě tehdy vyptával.“Ještě dnes jej pan Bumba při vyprávění zahrnuje sprostými nadávkami na jeho nepevný charakter a zrádnou úlohu ve skupině.

Vyšetřovací vazba

„Přesně na mé narozeniny, 13. června, mě zatkli v pětapadesátém roce,“ říká pan Bumba. Odvezli jej do Litoměřic do vyšetřovací vazby. „A vyšetřovna je to nejhorší, co může být. To pevná věznice je již mnohem lepší. A dnes, po revoluci si uvědomuji, že když my jsme byli zatčeni, tak to již bylo řádově mnohem lepší než to, co prožívali ti, co byli zavření před rokem 1955.“ Přesto zůstávaly metody vyšetřovatelů stejné. Bumbovi zavázali oči: „Jen na dva dny. Třetí den už to padlo. Přitom musíte mít ruce vzadu a přes oči máte převázáno něco, co vypadá jako šála. Od některých vězňů jsem slyšel, že jim oči zakrývali tmavými brýlemi uzpůsobenými tak, že nebylo vidět ani do boku.“

Během pobytu ve vyšetřovací vazbě se při výsleších střídali dva vyšetřovatelé. Jména nebylo možno zjistit, ale o jednom z nich se Bumba dozvěděl, že žil přímo v Děčíně. Osud tomu bohužel chtěl, že nikdy neměl to štěstí, aby jej po propuštění z vězení potkal v rodném městě, kam se vrátil.

Po třech měsících vyšetřovací vazby byl jejich spis odeslán ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, kde celou skupinu odsoudili za velezradu při procesu, který proběhl v Litoměřicích. Při vyšetřování i soudním líčení chyběl pouze záhadný Vančura. Vše bylo dopředu připraveno a soudci si v deskách od tzv. bezpečnostní pětky, která ještě v té době zasedala, nesli dopředu dohodnuté výše trestů. A ty nebyly zrovna nízké. Pro Vladislava Bumbu byl určen trest ve výši devíti let. Hugo Egenhart, který byl soudem prohlášen za vedoucího skupiny, dostal trest ve výši 16 let. Nižší trest než Bumba dostal vzhledem ke svému věku mladičký šífák z Děčína.

S výší trestu skupina nesouhlasila, a tak se všichni odvolali k Vrchnímu soudu v Praze, kam je také převezli. Vrchní soud pak opravdu snížil Bumbovi trest – pravděpodobně pod tíhou mezinárodních událostí, které se tehdy ve státech „tábora míru“ přihodily – z již uvedených devíti let na šest. Soud toto rozhodnutí zdůvodnil slovy, že obžalovaný a nyní již i odsouzený mluvil o své činnosti pravdu.

S vyšetřovací vazbou má pan Bumba spojenu ještě jednu vzpomínku. Když byl přesně na den měsíc vězněn, zemřel v děčínské nemocnici jeho otec. Nebyla to však obyčejná smrt. Pan Bumba vyskočil z okna a zabil se. Jak dnes tvrdí jeho syn, někdo mu v tom musel pomoci. „Byl totiž k sobě dost tvrdej na to, aby si bral život.“ A protože jakákoliv korespondence se zadrženým ve vyšetřovací vazbě byla zakázána, dozvěděl se o smrti svého otce až tři čtvrtě roku po svém zadržení.

Brzy se také musel jako nováček naučit mimickému způsobu mluvy, kterým se mezi sebou vězni dorozumívali. Muklové, hlavně ve vyšetřovacích vazbách a u soudů, měli jen málo možností, jak si předat mluveným slovem nějaké zprávy. I když se spolu dostali do styku, vždy nad nimi stál dozorce, který jakýkoliv slovní projev striktně zakazoval. Nezbývalo tedy nic jiného než druhému předávat důležitá sdělení mimikou obličeje, pohybem těla, posunkem úst. Tuto metodu již měli propracovanou starší vězni, kteří měli něco za sebou, a ochotně do tohoto způsobu výměny zpráv zasvěcovali i nově příchozí.

První Vánoce v kriminále prožil Bumba ve Valdicích, kam byl krátce před svátky přeložen z pankrácké věznice. Ještě si tenkrát posteskl, že to budou dost smutné a neradostné svátky. Opak byl ale pravdou. Vězňové dokázali vánoční čas prožít velmi příjemně a i po tolika letech Bumba při této vzpomínce musí říci, že to „kupodivu bylo docela hezký“.

Stravování ve věznicích

Stravování ve věznicích bylo diferencované. Záleželo na tom, na jakou práci a v jaké pracovní pozici byl vězeň nasazen. Na Jáchymovsku byly příděly potravin samozřejmě vyšší, neboť práce v dolech byla fyzicky mnohem náročnější než na jiných místech. „Faktem je, že v době, kdy jsme my byli zavřeni, již hlad nebyl. To muklové věznění po roce 1948 na tom byli mnohem hůře. Nějaký výprask se snesl, ale když se k tomu přidal ještě hlad, tak to muselo být hrozný. Hlavní jídlo ve věznici byl chleba. Když byl chleba, tak nebyl hlad. A na Pankráci byla někdy možnost si chleba i volně obstarat. Nebyl to chleba jako v krámě. Občas v něm byly různé nekvalitní příměsi, které mu moc nepřidaly, ale pořád to bylo něco do pusy.“ Malým svátkem pro vězně bylo, když se jim podařilo získat mletou kávu. Ta se k nim dostávala přes kantýny, které tehdy byly ve věznicích již zavedeny. Sortiment byl dosti široký, ale vězňové si mohli dopřát jen šest základních položek, jako bylo pití, něco k snědku a hygienické potřeby. Káva a další delikatesy patřily do souboru surovin, na které muklové nárok neměli. 

Kontakt s kněžími

„V kriminále jsem poznal desítky kněží, kteří s námi seděli na celách. V Leopoldově to drželi zkrátka. Tam byli kněží odděleni od obyčejných vězňů. Byla to také snad nejtěžší věznice.“

Práce

Ve Valdicích pracovali muklové ve sklárně. A to v několika provozech. Někdo na mačkárně skla, někdo dělal ověsy na lustry – podle toho, jak byl šikovný nebo na jakou práci byl určen. Každý tento provoz vyžadoval více než sto vězňů denně. Další průmyslový podnik, v němž byli zaměstnáni vězni z valdické věznice, byl Agrostroj Jičín, kde se vězni podíleli na výrobě zemědělské techniky.

Častým a trochu netypickým vězeňským zaměstnáním bylo i draní peří, na něž byl Bumba rovněž přidělen. Tehdy se u něj projevily následky plicní choroby, kterou prodělal na přelomu 40. a 50. let. Špatná strava, těžká práce a psychické vypětí udělaly své. Zbídačené tělo oslabené, ač vyléčenou tuberkulózou bylo jen málo imunní vůči různým nemocem. „A jednou mně bylo opravdu blbě a musel jsem jít k doktorovi. Poprvé mě vyrazili s tím, že si moc vymýšlím, a podruhé u toho byl úřední lékař, který se tam objevoval jednou za Abrahámův rok, a ten mě stihl ještě vypucovat, jak jsem si mohl dovolit stěžovat a kdovíco. Tak jsem mu ukázal, že mám tady nález, kterým jsem se pokaždé prokazoval, že jsem prodělal TBC, že mi to poničilo kostru a že mám další řadu problémů a že bych to vlastně neměl dělat. A on říkal: ‚Jo? A kdopak vám to řekl?‘“ Bumba byl o tom, že uvedenou práci nemůže vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, poučen od svých spoluvězňů. Jeho vězeňská čest jej však nabádala k tomu, že samozřejmě nechtěl nikoho prozradit „V tu chvíli jsem raději mlčel, abych to neprozradil. Chlapi by mně utrhli hlavu! Pochopitelně, a udělali by dobře. Tak jsem něco zamumlal a on se tak na mě podíval a hnali mě na to peří stejně.“ Ač si můžeme myslet, že práce s peřím byla snadná, opak byl pravdou. „Nikdo se na tu práci nehlásil,“ vzpomíná Bumba. Denní norma byla 60 deka na každého vězně. Vězni se k této práci dostávali, když místní zaměstnanci nestíhali a podniku hrozilo, že nesplní plán. „To vzali bachaři 12 až 15 vězňů a poslali je ke stolu přes celou místnost. ‚Tady vás bude šest a tamhle také šest.‘ Vytřepali tam takovouhle hromadu peří a jelo se. Sami sedláci, když tuto práci měli v zimě dělat, aby pomohli svým manželkám, měli ruce samou krev a já zrovna tak. Byl jsem kantor, ručičky bělounký, ale přitom v tom krku to bylo strašné.“Poletující peří škodilo obzvlášť lidem trpícím astmatem nebo záněty horních cest dýchacích. Přivážené zásilky peří také často páchly tak, že pracovní podmínky byly nesnesitelné. Přesto musel Bumba u této práce vydržet  čtyři měsíce.

Dalším druhem práce, na kterou byli vězni posíláni, byla výroba povřísel. Ani to nebyla práce moc příjemná, ale vězni ji hodnotili přece jenom o stupeň lépe než draní peří. Jednak zde nebyla tak přísná norma, jednak byla hotová práce vidět a rychleji jí přibývalo. „A pak se dělaly pytlíky. Dělaly se různé typy, a protože byl dost velký odběr, dělalo se toho celkem dost. Neničilo to žádné prsty, práce to byla lehká, a tak se na ni hlásilo celkem dost vězňů. Práce se dělila na tři úkony. Buď je všechny prováděl vězeň sám, nebo tam byli vězňové tři a každý dělal jen svoji práci – pak se tomu říkalo kombajn.“

Setkání s odsouzencem na smrt

Jednou se Bumba dostal na celu společně s vězněm, který byl odsouzen k trestu smrti. Dotyčný seděl v cele celý bílý, vlasy šedivé a jen v duchu přemítal o svém životě a o tom, co jej v bezprostřední budoucnosti čeká. Bumba nevěděl, že dny tohoto muže jsou již sečteny, začal se tedy vyptávat, co provedl, proč je ve vězení. „Proč to chceš vědět?!“ odsekl dotyčný. „Protože mě to zajímá,“ odvětil zvědavě Bumba. Až časem se dozvěděl, že tento člověk již rok čeká na odvolání, které podal proti svému trestu k prezidentovi republiky. Ten mu naštěstí zmírnil absolutní trest na 25 let vězení.

Vězeňské předpisy a vztahy

„Strádání vězňů bylo ještě umocněno i vězeňskými předpisy. Někteří bachaři na nás chtěli, abychom je striktně dodržovali. Jednalo se třeba o to, že máme spát s rukama na dece, i když se jen málo topilo a v místnostech bývala neskutečná zima, museli jsme zdravit bachaře apod. Na druhé straně oni psaná pravidla nedodržovali, a tak pro ně nebyl problém maximální počet dnů na korekci prodloužit z patnácti na víc. A když jste měl odvahu stěžovat si, tak vám rozbili hubu a někdy to hnali i k soudu a třeba vám prodloužili trest, za neúctu k autoritám nebo za maření úředního výkonu apod.“ 

„V kriminále si všichni tykali. Ať to byli ministři, generálové nebo kněží. Neexistovalo, že by si někdo vykal. Výjimka byla ve Valdicích – a to byli samí komunisti. Jeden jak druhý a samí tvrdí komunisti.“

Za celou dobu věznění nepoznal Bumba v kriminálech, kterými prošel, jediného slušného bachaře. A když porovnává kriminály, které poznal na vlastní kůži, říká, že ve Valdicích „byla horší strava, horší bydlení a i práce byla dost blbá.“

Život po propuštění

Po propuštění z vězení prošel snad devaterem řemesel. Pracoval na úpravě lesních cest, zasloužil se o to, aby děčínští občané měli vždy čerstvý chléb, když pracoval v místních pekárnách, a jeho ruka sáhla i na stroječky domácích kutilů, když jeden čas působil v místní pobočce firmy Narex. Rozvodné závody naopak využívaly silové kabely, na jejichž výrobě se podílel, když pracoval v Kablu.

V devadesátých letech publikoval v místním tisku zhruba 14 fejetonů, týkajících se problematiky politických vězňů.

Vladislav Bumba, politický vězeň z 50. let, vězněn na Pankráci, ve Valdicích a v Leopoldově

Je těžké v několika málo řádcích zachytit, co političtí vězni prodělávali v 50. letech v různých věznicích lidově demokratického Československa. Jsou to tisíce příběhů, které dohromady vytvářejí neuvěřitelný příběh brutality, nelidskosti, cynismu, ale i heroických činů, které je třeba zaznamenat, byť se někdy jedná o neúplné a neucelené příběhy, které ale jednou zapadnou do mozaiky, která umožní jasný pohled na dobu, o které toho ještě tolik nevíme. Toto je jeden z těch mnohých kamínků.

Vladislav Bumba se narodil 13. července 1926 v Děčíně a své pozemské poslání spojil s učitelským povoláním. Jeho celoživotní touhu učit mu bohužel záhy po nástupu do školy překazila tuberkulóza. Pobyt v nemocnicích, operativní zákroky a léčení v sanatoriích sice tuberkulózu zdolalo, ale za cenu toho, že byl Vladislav Bumba přeložen nejdříve do částečného, pak do úplného invalidního důchodu.

To po finanční stránce velmi těžce nesla celá jeho rodina, kterou s manželkou založili v roce 1949 a do níž postupně přivedli tři děti. Peněz bylo málo. Manželka musela záhy začít pracovat jako uklízečka ve školce a Vladislav se pokoušel o zvrácení verdiktu revizní komise, aby se mohl opět vrátit do plného pracovního procesu. To se mu časem podařilo. K dětem do školy ho však nepustili. Zdravotníci se báli možného přenosu choroby na žáčky, a tak byl přeložen alespoň na krajský odbor školství, kde začal pracovat ve mzdové účtárně, a posléze přešel na obchodní školu v Děčíně do funkce tajemníka.

Tou dobou byl již členem ilegální organizace, která byla zaměřena proti nastolenému lidově demokratickému zřízení. V současnosti prohlašuje, že účast v této organizaci dlouho zvažoval a z dnešní perspektivy a z vlastní zkušenosti by do podobné organizace již nevstoupil. „Bral jsem v úvahu, že jsme měli již tři děcka. Kdybych byl sám, tak by to bylo zase něco jiného“

Jejich organizace měla čistě zpravodajský charakter. Skládala se ze dvou oddělených buněk, které mezi sebou propojoval jejich vedoucí Hugo Egenhart. Organizace zdařile pracovala až do roku 1955. Tehdy se na scéně objevila tajemná osoba, muž, o němž Bumba ví, že se jmenoval Vančura. Příliš nápadně se vyptával na členy skupiny a netrvalo dlouho a Vladislav Bumba se objevil ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v Litoměřicích. „A vyšetřovna je to nejhorší, co může být. To pevná věznice je již mnohem lepší. A dnes, po revoluci si uvědomuji, že když my jsme byli zatčeni, tak to bylo řádově mnohem lepší, než to, co prožívali ti, co byli zavřeni před rokem 1955.“ S trochou pokory vůči vězňům zadrženým na počátku 50. let dodává Vladislav Bumba „To nám zavazovali oči jen na dva dny. Třetí den už to padlo.“ I takové drobné „zlepšení“ vězeňských poměrů však pro trýzněného vězně znamenalo moc.

Až ve vyšetřovací vazbě se Bumba poprvé setkal s celou svojí odbojovou skupinou. Celkem sedm osob bylo obžalováno z protistátní činnosti, kterou část skupiny vyvíjela v Děčíně, druhá část na Mostecku. Po třech měsících, kdy se při vyšetřování střídali vždy dva pracovníci Státní bezpečnosti (jeden hodný, druhý zlý), byl spis a s ním i celá skupina předán ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem.

Zde byli po zasedání tzv. bezpečnostní pětky odsouzeni k trestům ve výši od devíti do šestnácti let. Doba však tehdy byla už přece jenom jiná. Celá skupina se proti výši trestů odvolala k Nejvyššímu soudu v Praze. Nejvyšší soud pak žádosti vyhověl a celkový trest Bumbovi zkrátil na šest let.

První věznicí, kterou Bumba prošel, byly Valdice. Zde prožil, sám jako věřící člověk, také své prvé muklovské Vánoce, které v něm zprvu vyvolávaly řadu obav. Vězňové však dokázali sváteční čas prožít velmi příjemně. Když na to pan Bumba po mnoha letech vzpomíná, říká, že to bylo „kupodivu docela hezký“. Z jeho výrazu se přitom dá vyčíst nezakrývané dojetí.

Druhou věcí, která se vězňům vybaví ve vzpomínkách na československé komunistické věznice, je hlad. Permanentní pocit nenasycení, který dokázal některé trápit až k šílenství. „Nějaký výprask se snesl, ale když k tomu přistoupil ještě hlad, tak to muselo být hrozný. Hlavní jídlo ve věznici byl chleba. Když byl chleba, tak nebyl hlad. A na Pankráci byla někdy možnost si chleba i volně obstarat. Nebyl to chleba jako v krámě. Občas v něm byly různé nekvalitní příměsi, které mu moc nepřidaly, ale pořad to bylo něco do pusy.“

„Práce osvobozuje,“ hlásalo heslo na branách nacistických koncentračních táborů. Ne jinak tomu bylo v 50. letech ve věznicích, kde museli muklové vykonávat různé práce za špatných hygienických a bezpečnostních podmínek. Lidského materiálu bylo dost, tak proč se takovými věcmi zabývat... Vězni pracovali v uranovém průmyslu, v hutních provozech, na stavbách, všude tam znamenala fyzická námaha velké opotřebení organismu. Trochu atypickou práci vykonával během svého věznění Vladislav Bumba. Alespoň z pohledu naprostého laika. Šlo totiž o draní peří. „Nikdo se na tu práci nehlásil,“vzpomíná Bumba. Denní norma byla 60 dkg na každého vězně. „Bachaři vzali 12 až 15 vězňů a posadili je ke stolu přes celou místnost: ‚Tady vás bude šest a tamhle také šest.‘ Vytřepali tam takovouhle hromadu peří a jelo se. Sami sedláci, když tuto práci měli v zimě dělat, aby pomohli svým manželkám, měli ruce samou krev a já zrovna tak. Byl jsem kantor, ručičky bělounký, ale přitom v tom krku to bylo strašné.“ Poletující peří bylo opravdu něco strašného pro lidi trpící astmatem nebo záněty horních cest dýchacích. Přivážené zásilky peří také neoplývaly kvalitou a často páchly tak, že pracovní podmínky se stávaly nesnesitelné. Přesto musel Bumba na tomto úseku vydržet čtyři měsíce.

Často se žertem říkalo: „Zavřou tě a budeš na Pankráci lepit pytlíky.“ Avšak právě lepení těchto pytlíků bylo nejoblíbenějším vězeňským zaměstnáním. Byla to práce lehká, prováděná v suchu a relativně v teple a bez výrazné fyzické námahy. Jen trpělivost to chtělo. „Dělaly se různé typy, a protože byl dost velký odběr, dělalo se toho celkem dost. Neničilo to žádné prsty, práce to byla lehká, a tak se na ni hlásilo celkem dost vězňů.“

A na co Bumba nerad vzpomíná? Na bachaře. Ačkoliv prošel věznicí na Pankráci, Valdicemi i Leopoldovem, nepotkal žádného slušného bachaře. Spíše naopak. Bachaři, ač znali poměry na celách, nutili spát vězně „s rukama na dece, i když se jen málo topilo a v místnostech bývala neskutečná zima. Na druhé straně ani oni psaná pravidla nedodržovali, a tak pro ně nebyl problém maximální počet dnů na korekci prodloužit z patnácti na víc. A když jste měl odvahu stěžovat si, tak vám rozbili hubu a někdy to hnali i k soudu. A vám pak třeba prodloužili trest za neúctu k autoritám nebo za maření úředního výkonu.“

Po propuštění z vězení Bumba do školství již nenastoupil. Pracoval na úpravě lesních cest, v pekárně, v děčínském Narexu a Kablu.

V devadesátých letech publikoval v regionálním tisku asi 14 fejetonů, týkajících se problematiky politických vězňů.