Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Krista Brotánková (* 1934)

• narozena 22. prosince 1934 v Praze, vyrůstala v Dejvicích

• otec Vladimír Tenora byl úředník

• matka Markéta, rozená Samková, byla po matce židovského původu, její otec ale veškeré doklady o židovství odstranil z matričních knih

• v dětství byla svědkem lokálních válečných událostí v Dejvicích

• v letech 1946–1948 studovala Francouzské reálné gymnázium v Dejvicích

• v letech 1949–1953 studovala Pedagogické gymnázium

• pokračovala ve studiu dálkově na Vyšší pedagogické škole, později pedagogické fakultě

• v osmnácti letech se nakrátko provdala, aby nemusela na umístěnku do pohraničí

• působila jako učitelka češtiny a ruštiny ve Vysočanech a na Proseku

• v roce 1968 s manželem a synem emigrovala do Švýcarska

• návrat z emigrace kvůli manželovu psychickému onemocnění

• její dcera a syn se v době normalizace účastnili bytových seminářů

• signatářka prohlášení Několik vět

„Už v době války jsme se naučili, že co se říká doma, to nesmíme říkat venku,“ uvažuje Krista Brotánková, která roku 1941 nastupovala do první třídy. „A ta válka působí na člověka celý život. ,To nesmíš, tohle nesmíš.‘ Naše generace je pořád zakřiknutá. Málokdo si dovolí mluvit proti jakémukoli režimu. Nemáme na to dost bojové odvahy.“ 

Narodila se 22. prosince 1934 v Praze a téměř celý život prožila v Dejvicích. Její rodiče, Markéta a Vladimír Tenorovi, se sem přistěhovali z Moravy. Otec pocházel z brněnské katolické rodiny a pracoval jako úředník ve správě dolů. 

Markéta Tenorová, za svobodna Samková, pocházela ze Slezska. Některé reálie z jejího dětství se později objevily v románu Karin Lednické Šikmý kostel. Babička pamětnice, v rodině nazývaná stařenka, byla židovského původu. Dědeček, který pracoval jako úředník na radnici, na samém začátku okupace odstranil z matričních knih veškeré zmínky o židovském původu své ženy a svých sedmi dětí, což rodinu zachránilo před nacistickou perzekucí. 

Podobné štěstí ale neměly matčiny židovské přítelkyně z Ostravska, s nimiž si ještě na začátku války dopisovala. Obě ženy jménem Lorka Huppertová a Helga Königsteinová nejprve ztratily své rodiny a potom samy zahynuly v koncentračních táborech. „Maminka jim posílala do Terezína bochník chleba, zabalený a převázaný provázkem. Ale jestli se k nim někdy dostal, to jsme se nedozvěděli,“ říká Krista Brotánková. 

Pochod Hitlerjugend za zvuků píšťal

Rodina Tenorových žila v moderním činžáku na Flemingově náměstí, které před válkou neslo název Na cvičišti a za války Gluckovy sady. „Dejvice tehdy byly nejmodernější pražská čtvrť, kde se hodně stavělo,“ říká Krista Brotánková. Hlavní ulice Jugoslávských partyzánů (před válkou Krále Alexandra) končila v polích mezi dřevěnými domky, kde žili chudší obyvatelé Dejvic. 

Ve vnitrobloku jejich činžovního domu byl za války zřízen kryt pro úředníky Zbrojovky Brno, který místní děti ve volných chvílích využívaly jako schovávačku. Za okupace se do domu přistěhovala německá rodina Edelbachových se třemi dětmi; nejstarší syn po čase narukoval a padl ve válce. Mladší děti, Karin a Gerhard, se zapojovaly do her svých českých vrstevníků. „Věděli jsme, že jsou to německé děti, nepřátelské děti, ale hráli jsme si s nimi. Rádi jsme si půjčovali jejich krásné koloběžky,“ říká Krista Brotánková. Po osvobození byli Tenorovi svědky toho, že Edelbachovy odvedli příslušníci Revoluční gardy. Po čase se ale bývalí sousedé ozvali z Německa, kam byli odsunuti, a usadili se v Hamburku. 

Jako šestiletá se Krista těšila, že nastoupí do první třídy v krásné moderní budově Francouzského reálného gymnázia v Bílé ulici. Školu však zabraly německé úřady pro potomky nově příchozích Němců. Pamětnice s dalšími dětmi proto musela nastoupit do provizorní dřevěné školní budovy v Lotyšské ulici. 

Němečtí chlapci, kteří navštěvovali školu v Bílé ulici, byli většinou členy Hitlerjugend. Malá Krista je často vídala pochodovat po ulicích za zvuku píšťal: „Byli oblečení podobně jako skauti, v béžových oblečcích, v béžových košilích a s hnědými kravatami. Jenom neměli skautské klobouky. A u pasu nosili dýku. Byly to dosti dlouhé nože, které nosili takhle před sebou, abychom se jich báli. Když pochodovali, schovávali jsme se v křoví nebo do domů.“

Nemyslete si, že děti nevědí, co se děje 

Dívčí škola v Lotyšské ulici, do níž Krista nastoupila, dosud praktikovala tělesné tresty. Běžné byly výprasky ukazovátkem přes holé ruce, po nichž otekly dlaně i prsty, nebo klečení za trest na stupínku. Skoro každý vyučovací den mívali hodinu němčiny. V průběhu války se běžnou záležitostí staly letecké poplachy: „Když zahoukala siréna, všichni jsme se ukázněně postavili do dvojstupu a odvedli nás do krytu ve vedlejším domě.“ Později, když poplachů přibývalo, děti zůstávaly doma a nosily si ze školy jen domácí úkoly. 

Jak Krista Brotánková uvádí, děti si za protektorátu uvědomovaly tíživost situace: „Nemyslete si, že dítě neví, o co se jedná. Vnímá city i nálady svých rodičů.“ Otec i matka před ní mluvili o svých názorech otevřeně, ale vždy zdůrazňovali, že „co se říká doma, se nesmí nikde vykládat“. Během okupace musel otec odnést rozhlasový přijímač do provozovny, kde ho upravili tak, aby nebylo možné poslouchat vysílání na krátkých vlnách. Ale stejně jako v mnoha rodinách, i u Tenorových se československé vysílání z Londýna poslouchalo dál, jen tajně a se strachem z udavačů. 

V roce 1942 se narodil Kristin mladší bratr Jan. Přišel na svět 26. května, den před atentátem na Heydricha. „Maminka ležela ve Vojenské nemocnici, ale bylo vyhlášeno stanné právo, takže táta za ní ani nemohl jet tramvají. Všechno bylo uzavřené.“ Rodiče s atentátníky tiše sympatizovali, ale převažující emocí byl dusivý strach z nacistických represálií. 

Rudoarmějci spali na tancích

O prázdninách roku 1944 Krista pobývala v Brně na návštěvě u tety ve vile se zahradou v ulici Matyáše Lercha. Dne 25. srpna zde zažila bombardování, jehož cílem byla brněnská zbrojovka a továrna na výrobu leteckých motorů. 

O pár měsíců později zažila také spojenecký nálet na Prahu 14. února 1945. „Bráška už byl v kočárku, šla jsem s maminkou po ulici. A najednou se ozval jiný zvuk sirény, než na jaký jsme byli běžně zvyklí,“ vzpomíná. „Vlezli jsme do nějakého domu v Rooseveltově ulici. Máma mě držela za uši, táhla za sebou kočárek. Ozval se zvuk, jako by vám to bouchalo přímo u uší. Šlo to až z Vinohrad nebo z nábřeží. Od té doby jsem takový hluk neslyšela.“  

V Dejvicích zažila dramatické dny na konci války. „Stavěly se barikády, většinou z dlažebních kostek. Ale také třeba povalili tramvaj.“ Ve dnech Pražského povstání dejvické rodiny přespávaly ve sklepích. Přední stěna domu na Flemingově náměstí byla poškozena střelbou z malého děla. V jednom z těchto dnů našla Krista s kamarády před domem prostřelenou helmu se zbytky krve a vlasů. Jindy na vlastní oči viděla z okna jejich domu zastřelení muže v černé uniformě. 

Devátého května dorazily do Prahy jednotky Rudé armády. „Ve filmech vždycky ukazují to nadšené vítání a kytice šeříků. Ale to nebylo takhle. Ti vojáci spali. Spali vsedě, vestoje, prostě spali na těch tancích,“ popisuje své dojmy Krista Brotánková. 

S příchodem Sovětů si ale spojuje i temnější vzpomínky. V Rooseveltově ulici i na Flemingově náměstí žilo podle jejích slov několik rodin ruských emigrantů, převážně inženýrů a vědeckých pracovníků, kteří ze své vlasti odešli po říjnové revoluci. Agenti jednotek sovětské kontrarozvědky Smerš tyto rodiny odvlekli do Sovětského svazu. „Zlobím se na pana prezidenta Beneše, protože on je bez řečí vydal Stalinovi do rukou. Všechny je odtáhli někam do gulagu,“ konstatuje pamětnice. 

Liberecko zpustošené nájezdy „zlatokopů“

Po válce začala Krista Brotánková studovat na Francouzském reálném gymnáziu v Bílé ulici. Vstoupila také do Skauta, do oddílu světlušek. S oddílem chodila během schůzek do Stromovky, účastnila se táboráků, vstřebávala myšlenky v duchu knih E. T. Setona.

Její rodiče si v poválečném období koupili hájovnu po odsunuté německé rodině v Kryštofově Údolí na Liberecku. K domu se chovali s pietou a úctou k bývalým majitelům, ponechali v něm původní výzdobu i fotografie německé rodiny, která zde žila. „Aby nám to jednou odpustili,“ říkala matka pamětnice Markéta Tenorová. 

Krista Brotánková zde pozorovala dozvuky vyhnání Němců. Na jejich místo začali přicházet noví osídlenci s neskrývaně ziskuchtivými úmysly: „Přišly tam hordy, doslova hordy lidí loupit. Vytrhávali podlahy, párali peřiny, rozbíjeli okna, vysypávali knihy z knihoven. Hledali zlato. Co se jim hodilo, sebrali a odešli.“

Na tehdy dvanáctiletou Kristu nejvíce zapůsobil osud opuštěného dobytka, který tu Němci museli nechat. „Desítky krav, nahnané na jednu stráň, už neměly co jíst. Nikdo je nekrmil. Jenom hrabaly kopýtky, jestli najdou nějaké stéblo trávy. Na podzim jim navíc byla zima. Viděla jsem, jak se jedna kráva utrhla a šla ke svému opuštěnému domku, kde šťouchala hlavou do prázdného kýble.“ Její matka potom zatelefonovala do okresního města, aby se někdo o krávy postaral. Nikdo se jich ale neujal, místní úřady je nechaly odvézt na jatka. 

Poté, co se roku 1948 moci chopili komunisté, dostali Tenorovi do svého domku v Kryštofově Údolí nucené nájemníky. Šlo o rodinu Jůzových, jejichž syn emigroval do Švédska a za trest byli vystěhováni ze svého bytu. U Tenorových žili několik let a obě rodiny měly neustálé spory, protože nájemníci nesouhlasili s tím, aby tam majitelé přijížděli na rekreaci. Teprve po šesti letech se podařilo pro ně najít náhradní bydlení. 

„Masaryk? Kdepak! To je můj dědeček“

V době, kdy byla Krista Brotánková v sekundě Francouzského reálného gymnázia, došlo ke školské reformě, jejímž důsledkem bylo zrušení víceletých gymnázií a zavedení tzv. jednotné školy. Mladí gymnazisté se proti tomu pokusili protestovat okupační stávkou ve školní třídě, ale nebylo jim to nic platné. Rozmístili je do různých pražských základních škol a jejich francouzští vyučující odjeli do Paříže. Krista Brotánková potom navštěvovala několik různých základních škol, protože žáci byli v přetrvávajícím chaosu stále přemisťováni. 

Po absolvování osmé třídy nastoupila na pedagogické gymnázium, střední školu, která se považovala za dostatečné vzdělání pro učitele základních škol. Zvolila si aprobaci čeština – ruština, protože, jak říká, milovala klasickou ruskou literaturu. 

Budovatelské nadšení padesátých let jí nicméně bylo cizí, stejně jako většině jejích spolužáků. „Byli mezi námi i ti zapálení budovatelé, ale ti byli takoví dost separovaní,“ konstatuje pamětnice. V některých školách podle jejích slov přímo ve školním rozhlasu vysílali přenos z politického procesu s Miladou Horákovou. To se její školy naštěstí netýkalo, přenosy z procesů ale slýchala doma z rozhlasu a vzpomíná na pronikavý hlas prokurátora Urválka. 

Připomíná si také návštěvu domovní důvěrnice, nebezpečné komunistky, která k nim domů přišla vybrat jakýsi poplatek a povšimla si vystaveného portrétu Tomáše Garrigua Masaryka: „To je Masaryk, viďte?“ vyptávala se. „Ne, to je můj dědeček. On je mu hrozně podobný,“ ubezpečila ji Krista. 

V tomto temném období pro ni nejoblíbenější zábavu představovaly různé taneční večírky, kde občas zaznívala i zakázaná americká jazzová hudba. 

Rozvedená v osmnácti letech

Po maturitě na pedagogickém gymnáziu byly mladé absolventky posílány na umístěnky jako učitelky do různých míst v Československu. „Holky, které nechtěly odejít z Prahy, se vdávaly. Já taky. Byly to svatby osmnáctiletých telat,“ usmívá se Krista Brotánková. „Takže jsem pak byla přijata do rodiny svého manžela jako taková výpomocná uklízečka. Kluka pak hned vzali na vojnu a já jsem za půl roku utekla zpátky k mamince. Takže jsem v osmnácti letech byla rozvedená.“ 

Manželství nicméně splnilo svůj účel, mohla zůstat v Praze a dostala umístěnku na školu ve Vysočanech. „Ten tlustý pán na národním výboru to udělal schválně, přiděloval nám čtvrti co nejvzdálenější od našeho bydliště.“ 

Během prvních let vyučování pak ještě pokračovala v dálkovém studiu pedagogické fakulty. „Měli jsme samozřejmě marxistickou filozofii a dějiny Všesvazové komunistické strany bolševiků. Ale do odborných předmětů ideologie nepronikala,“ říká Krista Brotánková. 

Bezzubá tvář socialismu

Politické uvolnění roku 1968 prožívala pamětnice s nadšením. „Můj brácha, kameraman Jan Tenora, mi tehdy říkal: ,Prosím tě, co blbneš? Vždyť jsou to ti samí komunisti. Nesmíš tomu věřit, to nemůže vydržet.‘ A měl pravdu. Říkali tomu socialismus s lidskou tváří, ale pak se ukázalo, že ta tvář byla bezzubá,“ uvažuje s odstupem času Krista Brotánková. 

V šedesátých letech se podruhé provdala. S manželem již měli syna a nyní, v nadšení z přicházející svobody, se rozhodli pro druhé dítě a Krista znovu otěhotněla. Velmi rychle však přišlo rozčarování, když 21. srpna 1968 vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy. „Tanků přijelo strašně moc, v Dejvicích to hučelo, z letiště přijížděl jeden tank za druhým. Prožívalo se to velice těžko, lidi brečeli na ulicích,“ říká pamětnice a dodává, že u obchodů se ihned vytvořily fronty na potraviny, protože lidé se v obavách z nadcházejících událostí chtěli předzásobit. 

Další zklamání přišlo několik dnů poté, když se českoslovenští představitelé v čele s Alexandrem Dubčekem vrátili z Moskvy, kde podepsali tzv. Moskevské protokoly. „Poslouchala jsem rádio a tam jsem slyšela, jak [Dubček] brečí. Ten chlap, kterému bylo hodně přes čtyřicet, brečel nad mikrofonem. A víte co, ono mu to nepomohlo. Ne že by to hrál, on prostě nevystupoval dost chlapsky.“ 

Manželé Brotánkovi se v nadcházejících týdnech rozhodli pro emigraci do Švýcarska, kde měli přátele. Zamířili do frankofonního regionu, do Ženevy. Krista, která si ze školy stále ještě pamatovala francouzštinu, hledala práci v bance, ale vzhledem k jejímu těhotenství ji nepřijali. Její manžel, lékař, nastoupil na pohotovosti, ale záhy se psychicky zhroutil, onemocněl bipolární poruchou. „Trpěl maniodepresivními stavy. Ti lidé někdy jen sedí a nejsou schopni ničeho, jindy spadnou do úžasné euforie. To se střídalo.“ 

Situace byla neudržitelná a manželé se rozhodli vrátit se domů. Kristin bratr Jan pro ně přijel a odvezl je do Prahy. Brotánkovi nebyli za pokus o emigraci nijak postiženi. „Kdo se vrátil, mohl pokračovat ve svém zaměstnání, po ničem se nepátralo,“ konstatuje pamětnice.  

Jedna z nejšťastnějších chvil v životě

Léta normalizace prožívala pamětnice jako učitelka ve škole na Proseku. Nabídky na vstup do KSČ odmítala s poukazem na nedostatek času vzhledem k tomu, že má dvě malé děti. „Ve škole jsme o politice nemluvili, i když se vědělo, jaké má kdo názory. Báli jsme se o místo,“ konstatuje. 

Ve vysílání Svobodné Evropy získávala informace o československé opozici a o Chartě 77, dění v disentu ale nesledovala nijak detailně. Obě její děti však v osmdesátých letech v době vysokoškolských studií navštěvovaly bytové semináře, například filozofa Daniela Kroupy. 

Na začátku léta 1989 podepsala Krista Brotánková prohlášení Několik vět, navzdory velkým obavám, že přijde o místo: „My jsme se těch lidí [komunistů v učitelském sboru] strašně báli, mohli nás udat.“ 

Dne 17. listopadu 1989 se její dcera účastnila demonstrace na Národní třídě a stejně jako mnoho jiných studentů se stala obětí policejního násilí. „Říkala, že holky tam ztrácely boty, některé omdlely strachy,“ říká Krista Brotánková a dodává: „Když nám zmlátili děti, tak potom už jsme šli do ulic všichni.“ Její dcera se v listopadových dnech zapojila do studentského dění na FAMU, kde měla přátele, syn zase na fakultě architektury ČVUT. „Mám v životě několik šťastných chvil, na které nikdy nezapomenu. A ten sedmnáctý listopad, to byla jedna z nejšťastnějších. Sice už jsem byla ve starším věku, ale prožívala jsem to jako veliké štěstí,“ ohlíží se Krista Brotánková. 

Před Vánocemi 1989 jela s kolegyněmi ze školy na zájezd do Rakouska na vánoční trhy. Vzpomíná, že komunistky z učitelského sboru žasly nad nabídkou zboží v místních obchodech: „Ony byly skutečně vychovávané v tom, že na Západě je bída a v socialismu je všechno báječné.“ 

Chránit demokracii a vážit si života

„Demokracie je strašně zranitelná,“ uvažuje na závěr Krista Brotánková. „Je snadno poškoditelná, protože každému dává svobodu.“ 

V osobním životě lidem doporučuje, aby si vážili svého života, který rychle ubíhá. „A také, ptát se svých blízkých na jejich vzpomínky, dokud je čas.“