Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otto Brádler (* 1930  †︎ 2024)

Nebyl jsem ani Čech ani Němec

  • narozen 26. dubna 1930 do česko-německé rodiny žijící v Jizerských horách

  • měl dva bratry, rodinu živilo hospodářství

  • starší bratr narukoval k wehrmachtu, po válce povolán do československé armády, ale před nástupem uprchl do Austrálie

  • pamětník musel v patnácti letech kvůli svému původu na rok do pracovního tábora

  • po propuštění se vyučil elektrikářem a našel si zaměstnání v Elektromontážním závodu v Liberci

  • v roce 1951 dostal povolávací rozkaz a skončil u Pomocného technického praporu (PTP), opět pro svůj německý původ

  • u PTP strávil 31 měsíců

  • po propuštění do civilu nastoupil opět do Elektromontážního závodu

  • přiženil se do Hradce Králové, kde žije dodnes

  • stigma příslušníka PTP se s ním i jeho potomky táhlo ještě mnoho let

  • zemřel 15. března 2024

To, že se narodil v česko-německém pohraničí do česko-německé rodiny, pan Otto Brádler zpočátku nepociťoval jako handicap. Byl prostřední ze tří bratrů a prožil idylické dětství. Ze samoty uprostřed Jizerských hor má mnoho zážitků, na které rád vzpomíná, třebaže žili skromně a museli šetřit i chlebem. Otto již mnoho let žije v Hradci Králové, ale Pojizeří a hory vůbec ho dodnes přitahují.

Blíže k městu se rodina Brádlerových přestěhovala až poté, co maminka, která pocházela z převážně německé Klášterské Lhoty (německy Mönchsdorf), zdědila ve své rodné vsi domek. Ten prodali a za utržené peníze koupili dům v Pasekách u Jablonce (Jablonecké Paseky). Odtamtud to měl Otto blíž i do školy, kam v zimních měsících, když napadlo dost sněhu, jezdil na lyžích. Školu navštěvoval německou, ale výuka nebyla podle jeho vzpomínek nijak pronacisticky zaměřená.

Starší bratr Alois, narozený roku 1926, musel ve svých sedmnácti letech nastoupit do pracovní služby a o rok později narukovat k wehrmachtu. Zbytek války pak strávil na letišti u pozemního personálu. Když se na konci války vrátil zpět k rodině, dostal povolávací rozkaz do československé armády. Válku, vojenství a vše s tím spojené nenáviděl, a proto se rozhodl raději z Československa odejít. Přes uprchlický tábor se dostal až do Austrálie, kde prožil zbytek života.

O konci války se Brádlerovi dozvěděli z rádia. V době, kdy v pohraničí působily Revoluční gardy, byl otec František ještě totálně nasazen. „Raději jsme ani moc nevycházeli ven. Jednou jsem ale vyšel a potuloval jsem se kolem domu. Přišli gardisti, kluci jen o málo starší než já. Oslovili mě, a když zjistili, že mám německý přízvuk, už jsem měl na prsou revolver. Nakonec to ale dobře dopadlo a oni odešli.“

Povolávacímu rozkazu do wehrmachtu Otto na rozdíl od staršího bratra díky nízkému věku unikl. Čemu však už neunikl, byl poválečný pracovní a internační tábor. K nástupu byl vyzván dopisem. S sebou si nemohl vzít téměř nic, dovolili mu jen jedny boty. Krátce po příjezdu do tábora si pro něj, tehdy patnáctiletého kluka, přijel sedlák a odvezl ho s sebou na práci v hospodářství. Otto pro něj pracoval celé léto a na vlastní kůži zažil poválečnou nenávist Čechů k Němcům. Když sezona skončila, ocitl se na krátký čas opět v táboře, ale brzy byl vybrán na práci u vulkanizéra, kde se měl již o něco lépe. Po více než roce práce získal Otto české státní občanství. Otec ho mohl v táboře vyzvednout a odvézt domů.

Vzhledem ke své zálibě v elektrotechnice se přihlásil do učení v Jablonci a stal se elektrikářem. Po zkouškách našel díky kamarádovi práci u Elektromontážního závodu v Liberci. Zdálo se, že teď už půjde v Ottově životě všechno k lepšímu. Když pak v jednadvaceti letech dostal povolávací rozkaz, netušil nic zlého. Ještě ani u odvodu se nedozvěděl, že místo běžné vojenské služby ho čeká nástup k Pomocným technickým praporům (PTP). Zda o tom rozhodl jeho napůl německý původ, bratrova emigrace, nebo kombinace obojího, dnes už asi nezjistí. Krutou realitu pochopil, až když narukoval na výcvik do Komárna. Potupné ostříhání dohola, uniformy, které zbyly po německých vojácích, a depresivní areál kasáren byly pochmurnou předzvěstí toho, co mělo přijít.

Po měsíčním výcviku v Komárně strávil půl roku v Jihlavě, kde stavěli domy pro důstojníky, další půlrok si odkroutil v Lešanech a potom putoval do Hradce Králové. Jednotka PTP měla pestré složení, byli v ní sedláci, faráři, studenti, ale i kriminálníci. Denní režim byl rozplánovaný na minutu a nebyla v něm ani chvilka volna. Od šesti do čtrnácti hodin dřeli na stavbě nebo kopali základy. Po úmorné práci je čekalo čištění bot, oděvu a odchod na oběd. Odpoledne školení nebo vojenský výcvik, pochopitelně beze zbraní. Po večeři opět následoval povinný program. O vycházky mohli žádat jen po splnění velmi přísných norem. Na odpočinek neměli mnoho času ani o víkendech, protože soboty i neděle byly pracovní. Často chodili na brigády, například při vykládání vagonů. Na rozdíl od běžných vojáků ale dostávali za práci peníze, takže aspoň měli na útratu při vzácných vycházkách.

U Pomocných technických praporů se samozřejmě nebraly velké ohledy na zdraví vojáků a bezpečnost práce. V Lešanech například kopali opuku bez rukavic nebo ochranných brýlí. Při nárazu krumpáče do kamene násada vibrovala tak, že se jim dělaly mozoly ne na dlaních, ale až mezi prsty. Během vojny Otto zažil i rozsáhlou epidemii paratyfu. Nemocní nebyli hospitalizováni, ale jen odsunuti do karantény, aby nenakazili ostatní. Nadřízení neměli starost o nemocné lidi bez zajištěné zdravotní péče – trápil je jen nedostatek pracovních sil a nesplněné normy.

U PTP strávil Otto Brádler dlouhých 31 měsíců.

Po propuštění do civilu se vrátil do zaměstnání v Elektromontážních závodech. V Hradci Králové už zůstal, protože se tam na jedné z vycházek seznámil se svou budoucí manželkou. Jeho německý původ později už nevadil, ale stigma pétépáka se s ním táhlo ještě dlouho. Pocítil to i jeho syn, který po ukončení vysoké školy kvůli špatnému kádrovému posudku přišel o zajímavou pracovní nabídku.

Přátelství uzavřená u PTP ale přetrvávají a Otto se dodnes s kamarády z padesátých let pravidelně vídá.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Tereza Hunalová)