Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Bloch (* 1965)

• narozen 7. prosince 1965 ve Strakonicích, v roce 1966 rodina přesídlila do Mariánských Lázní

• otec byl odborníkem na lesnictví, matka pracovala jako učitelka a později ředitelka v mateřské škole

• 1981–1984 vystudoval Střední odborné učiliště spojů v Táboře

• 1985–1986 v rámci základní vojenské služby založil skupinu Mozková sondáž

• od roku 1987 pracoval v Montážním podniku spojů Praha, později v mariánskolázeňské pobočce Strojoprav Karlovy Vary

• zapojoval se do akcí západočeského undergroundu

• z Prahy přivážel do svého regionu samizdaty, například Voknoviny

• roku 1988 se podílel na organizaci fotbalového utkání Antikomunist

• opakovaně vyslýchán Státní bezpečností, zažil policejní brutalitu

• v roce 1994 se odstěhoval do Spojených států amerických

• zde získal inženýrský titul na Pennsylvania College of Technology a Pulaski Technical College

• od roku 2019 žije opět trvale v České republice

• je držitelem osvědčení o účasti na třetím odboji

„Potkával jsem lidi podobného smýšlení, jaké jsem měl já, kteří se nestyděli se projevit tak, jak to cítili. I když věděli, že za to budou postihy,“ říká Karel Bloch o svých přátelích, které potkal v osmdesátých letech v západočeském undergroundu. 

Karel Bloch se narodil 7. prosince 1965 ve Strakonicích a v undergroundu je znám pod přezdívkou Charlie. Jeho otec pocházel z Klatov, matka ze Strakonic. V roce 1966 se přistěhovali do Mariánských Lázní, kde otec pracoval pro Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti a matka jako učitelka, později ředitelka v mateřské škole. 

„Politika se u nás nikdy neřešila,“ říká Karel Bloch a okrajově zmiňuje, že otec měl po roce 1968 problémy v zaměstnání. „Táta se vyptával, proč tady máme ruské okupanty. Takže spadl v zaměstnání z vyššího postu až na úplné dno,“ říká pamětník a dodává, že o tom nechce podrobněji hovořit. 

V ulicích Mariánských Lázní prožíval Karel Bloch běžné dětství, s kamarády hrál fotbal, s otcem často jezdil lyžovat do Krušných hor. Po základní škole se hlásil na průmyslovku do Ostrova nad Ohří, nebyl však přijat. Jedním z důvodů podle něj mohlo být i to, že jeho strýc Antonín Bloch v roce 1968 emigroval do USA. 

Karel se tedy přihlásil na Střední odborné učiliště spojů do Tábora, kde v roce 1984 získal i maturitu. „Měl jsem zájem po maturitě pokračovat na ČVUT v Praze, ale na to jsem rychle zapomněl,“ říká a naznačuje, že to mohlo souviset s jeho prvními problémy s režimem. 

Jediná undergroundová kapela ve vojenském útvaru

V roce 1985 nastoupil na základní vojenskou službu. Sloužil v Kolíně a poté v Českém Krumlově u útvaru radioelektronického boje (REB), jehož úkolem bylo vyhledávat, rušit a případně infiltrovat radiotelegrafickou komunikaci nepřítele. Vysloužil si zde přezdívku Želva, protože všechny příkazy plnil svým vlastním, pomalým tempem. 

Se skupinou dalších vojáků se podílel na inscenaci divadelního představení na téma VŘSR. Dvacetiminutové představení pojímalo téma říjnové revoluce s určitým ironickým odstupem, politruk jejich útvaru byl nicméně spokojen. Vojáci se s inscenací účastnili soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby) a měli tak možnost vyjíždět z kasáren, což byla podle Karla Blocha hlavní motivace ke vzniku celého představení. 

Pro něj osobně důležitější během vojenské služby bylo založení kapely Mozková sondáž. U jejího zrodu stál on sám jako hráč na kytaru a baskytaru spolu se zpěvákem a autorem textů Václavem Vlachem, který si zvolil přezdívku Vrah. Kapela mohla využívat dobře vybavenou zkušebnu v kasárnách, kde byla k dispozici kvalitní aparatura. Skupina na vojně odehrála jen jedno koncertní vystoupení na chodbě kasáren. „Když jsme tam vběhli s polystyrenovými krabicemi na hlavách, zpěvák s plynovou maskou, na jejímž konci měl nasazený mikrofon, všichni řvali smíchy. Důstojníka z toho málem odvezli do cvokárny,“ konstatuje Karel Bloch. 

Už během vojenské služby byl v kontaktu s brněnským disidentem Petrem Cibulkou, od kterého příležitostně dostával různé nahrávky. Demonahrávku Mozkové sondáže, která vznikla na vojně, mu hned po návratu přivezl. „Ten z toho byl nadšený a dal tomu titul ,nejlepší undergroundová kapela současné doby’. Díky tomu jsme zjistili, že to opravdu byl underground,“ usmívá se Karel Bloch. 

Snažili se očernit underground svazáckými kecy

Po návratu do civilu Karel Bloch v Mariánských Lázních nastoupil do Montážního podniku spojů Praha, s nímž podepsal smlouvu již v rámci svého studia na učilišti. Jeho práce obnášela především výjezdy na montáže do nejrůznějších měst, což mu umožňovalo stýkat se pravidelně zejména s pražským undergroundem. Když ho ale Státní bezpečnost několikrát při těchto schůzkách vyfotografovala, v práci už ho na montáže do určitých měst pouštět nechtěli a Karel Bloch se rozhodl dát výpověď. 

Později pracoval pro mariánskolázeňskou pobočku podniku Strojoprav Karlovy Vary – montoval televizní antény a podobně. 

Krátce po návratu z vojny Karel Bloch navštívil poslední hudební akci na baráku Dana Mráze ve Služetíně, která byla násilně ukončena Státní bezpečností. 

O koncertech ve Služetíně vyšel v té době v západočeské Pravdě útočný článek Slavnosti v konírně s podtitulem Jak se baví někteří mladí lidé. „Byl pod tím podepsaný nějaký pan Němec, to bylo samozřejmě fiktivní jméno. Celou tu zábavu se snažil očernit svazáckými kecy,“ říká Karel Bloch. V článku mimo jiné zazněl úryvek z jednoho písňového textu Jiřího Fialy – Fíka, který na redakci vzápětí požadoval, aby mu vyplatila honorář.

Karel Bloch se účastnil koncertů mariánskolázeňských undergroundových kapel, jako byl Patologický orchestr Jiřího Fialy, Litinovej Pepa and Průmyslovej plyn, v němž vystupoval Dino Vopálka, či seskupení Kurevsky rezavej plech a Ostrý nože. Často hostoval v kapele Václava Vlacha – Vraha s názvem Underground Alkohol Band, která později, když se o ni příliš zajímala Státní bezpečnost, změnila název na C2H5OH Band. 

Mariánskolázeňský underground se podle Karla Blocha scházel nejčastěji v místní restauraci Na Kubáni, v klubu Eldorádo nebo v hospodě Haná. 

Cesta samizdatů do západních Čech

Po likvidaci akcí ve Služetíně se však podle něj undergroundové dění přesunulo převážně do Prahy. Při svých výjezdech do Prahy pravidelně navštěvoval zahradní restauraci v parku Klamovka, kde se scházela pražská undergroundová scéna. 

Od Františka Stárka – Čuňase tu přebíral výtisky zpravodaje Voknoviny, který vycházel jako příloha samizdatového časopisu Vokno. „Přinesl je vždycky čerstvé, ještě špinily. Vzal jsem si balík pro Mariánky, balík pro Starý Plzenec a cestou vlakem domů jsem to na nádraží v Plzenci vyhodil Vencovi [Vlachovi] z okna. Nebo stačilo dát to Metudovi [Vladimíru Svobodovi] a byly toho plné Mariánky.“ Úkolem každého čtenáře potom bylo šířit samizdaty dál. „Z okruhu lidí, se kterými jsem se stýkal, o to měl zájem každý. Nikdo neřekl, že o to nestojí.“ Za šíření samizdatů byl Karel Bloch oceněn osvědčením o účasti na třetím odboji. 

V roce 1988 se podílel na pořádání fotbalového turnaje Antikomunist plzeňských pankáčů proti mariánskolázeňským máničkám, který proběhl výjimečně bez asistence policie. Další akcí, která se však bez policejního zásahu neobešla, byla v září 1988 oslava narozenin Dina Vopálky spojená s výstavou obrazů v restauraci Na Kubáni, po níž druhý den následoval happening v mariánskolázeňské čističce odpadních vod. 

V sobotu po vernisáži Na Kubáni došlo ke střetu s policisty, kteří cestou z restaurace zatkli Vladimíra Metuda Svobodu. Ten se pokusil utéct z policejního auta. Další účastníci akce auto obstoupili a fyzicky napadli policistu Višňovského. „Dino Vopálka ho fackoval zepředu, Ivan Antoš ho kopal do zadku. Viděl jsem, jak se jeho policejní čepice kutálí po silnici směrem k Velké Hleďsebi,“ popisuje událost Karel Bloch. (Podrobnější popis tohoto střetnutí zaznívá ve vzpomínkách Vladimíra Metuda Svobody.) Někteří z účastníků incidentu byli později souzeni a zřejmě by se dočkali nepodmíněných trestů, soudní řízení však přerušil pád režimu v listopadu 1989. 

Kufr zničených nahrávek

Karel Bloch byl podle svých slov vyslýchán Státní bezpečností desetkrát až patnáctkrát. Nejpodrobněji si vzpomíná na výslech, k němuž došlo po večírku v hospodě ve Starém Plzenci. S přáteli poslouchal v restauraci hudební nahrávky ze své vlastní sbírky. „Najednou se tam zjevilo celé komando pod taktovkou kapitána Zoubka. Já s Vrahem (Václavem Vlachem) a výčepákem jsme skončili na fízlárně.“ Policisté Karlu Blochovi zabavili celý kufr nahraných kazet. O dva týdny později dostal obsílku, že si je má vyzvednout na Státní bezpečnosti v Plzni. „Tam ze mě chtěli tahat nějaké moudrosti. Kapitán Zoubek si hrál na hodného poldu, pak vběhl nějaký poručík, který ze sebe dělal hrozného tvrďáka. Já jsem se jim vysmál, dali mi do držky a vykopli mě ven.“ Teprve doma zjistil, že všechny nahrávky, které mu vrátili, jsou znehodnocené. „Oni je nějak zmagnetizovali, takže z každé skladby zbyly jen krátké útržky.“ 

Jindy byl předvolán k výslechu kvůli Petru Cibulkovi, kterého chtěli soudit za nezákonné obohacování z prodeje samizdatových nahrávek. Vyslýchající policista se podle jeho slov houpal na židli tak dlouho, až mu židle podjela a spadl nazad. Vyslýchaný dostal záchvat smíchu, ze služebny ho vyhodili a už ho na toto téma nikdy nevyslýchali. 

Kam ses podíval, tam bolševik ovlivňoval tvůj život

V listopadu 1989 se chtěl Karel Bloch s přáteli účastnit pražských demonstrací, do hlavního města se ale nedostali: „Nechtěli jsme jet přes Plzeň, protože jsme věděli, že tam policajti nepouštějí, tak jsme jeli přes Bochov. Ale jakmile jsme najeli na pražskou silnici, na nějakém odpočívadle nás policie zastavila a dál nás nepustili.“ 

Přesto prožíval události velmi euforicky: „Těch bolševiků jsem měl fakt plné zuby. Kam ses podíval, tam to ovlivňovalo tvůj život. A tohle bylo nějaké světlo naděje,“ konstatuje. Záhy se ovšem dostavilo rozčarování: „Začal jsem vnímat reálně, o co vlastně šlo při tom předání moci.“ Dnes hovoří o „sametovém podvodu“. 

Pod vlivem deziluze, kterou prožíval, se rozhodl v roce 1994 odejít do Spojených států. Zde střídavě pracoval a cestoval, takže poznal většinu území USA. Po čase se usadil a oženil se s ženou z řad původních obyvatel Ameriky. Vystudoval obor práce s chladicími kapalinami na Pennsylvania College of Technology a Pulaski Technical College na univerzitě v Arkansasu, kde získal inženýrský titul. Jeho manželství skončilo rozvodem a v roce 2019 se natrvalo vrátil do Čech – jak říká: „S nadějí, že ten bolševickej mor vymřel. Ale není to tak.“ 

Před rokem 1989 podle svých slov o emigraci nikdy neuvažoval: „To, co jsme dělali, mě osobně bavilo. Emigrace by mi připadala jako zbabělý útěk. To omezování svobody mi vadilo takovým způsobem, že jsem měl potřebu proti tomu jít.“