Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Margita Beranová (* 1930)

• narodila se 26. dubna 1930 v Chomutově

• před válkou chodila do české školy, za války do německé

• po válce absolvovala jednoroční učební kurz na prodavačku

• pracovala na správě budov na vojenském letišti u Žatce

• její první muž zahynul při letecké havárii v roce 1957

• vrátila se do Chomutova, pracovala v lese a podruhé se vdala

• v roce 2016 žila v Chomutově v domě s pečovatelskou službou Merkur

Margita Beranová, dívčím jménem Klarová, se narodila 26. dubna 1930 v Chomutově jako jedináček do smíšeného manželství Čecha a Němky. „S maminkou jsme doma mluvili německy. Ona sice rozuměla česky, ale nemluvila. Tatínek uměl česky i německy.“

Předválečný Chomutov

Tatínek pracoval jako vlakvedoucí na dráze a maminka byla v domácnosti a přivydělávala si bělením prádla. „Její rodiče měli bělidlo v dnešní ulici Na Bělidle. Tam byl takový nízký domek, dneska už je zrekonstruovaný, a protéká tam potůček a tehdy tam ještě lidi nosili prádlo a tam se to rozkládalo a oni ho kropili. Takhle se bílilo prádlo. Dědeček měl povoznictví, koně, a ještě si přivydělávali tím bílením.“

Z předválečných dob si Margita Beranová vzpomíná například na trhy na náměstí, kde německé ženy prodávaly své textilní i zemědělské výrobky. „Tady na horách rostl jen nějaký ječmen nebo oves, ale byly tam pastviny. Ženy, co tam bydlely, hodně paličkovaly a rodina ještě měla třeba kravku a ta je živila. A pak chodily sem na tržnici na náměstí, když byly trhy, a vozily sem domácí máslo, ale to byla chuť! Měly na to takový formičky, na vrchu byla třeba růžička vytištěná, záleželo, jaký měly ty formičky.“

První tři třídy pamětnice absolvovala v české škole v Chomutově. V roce 1938 se ale město německy zvané Komotau ocitlo v Sudetech a ona musela přestoupit na školu německou. Rodiče si totiž pět let předtím pořídili domek v ulici Na Průhoně a nechtělo se jim ho opouštět. „Pak jsem musela chodit do německé školy na Kadaňskou, ale protože jsem neuměla německy číst ani psát, tak na mě Němci křičeli česká povidlová palice.“

Příbuzní v protektorátu

Tatínkovi rodiče se však museli do protektorátu přesunout, což jim pak značně zkomplikovalo styky se synovou rodinou. „V tom 38. rodiče mého otce, protože byli Češi, odešli do Zeměch v protektorátu. Přímo před tou vesnicí byly závory oddělující protektorát od Sudet. S babičkou a dědečkem jsem se scházela u těch závor. Já stála na jedné straně, oni na druhé a bavili jsme se přes závory.“

Zajatci v Chomutově

Kousek za domkem Klarových se za války nacházely dva zajatecké tábory. „V jednom byli Francouzi, v druhým byli Rusové, ti Rusové, to byli ale většinou civilisti, Francouzi vojáci. Ti Francouzi se měli dobře, dostávali přes Červený kříž balíky čokolády a všechno možný. Ale Rusové byli chudáci, ti neměli jídlo. Chodili kolem nás na práce podél takového náspu. Často jsme dělávali sirup z řepy a potom nám zůstaly takový odřezky a ty jsme vyhazovali na ten násep a přikryli a oni už to věděli, tak je brali a jedli. Nebo brambory nějaký jsme tam dali. Sami jsme tolik jídla zase neměli. Potom přišel jejich velitel a řekl nám, že na to přišli a že to nahlásí a půjdeme do koncentráku. Naši ho tenkrát podplatili, aby to nenahlásil. V 45. ho ti Rusáci hned oběsili. A nám nosili konzervy z vlaků od UNRRY, které tehdy byly na nádraží.“

Bombardování Chomutova 19. dubna 1945

Dne 19. dubna 1945 se odehrál nálet 114 britských bombardérů Lancaster na chomutovské nádraží a Poldinu huť. „Cílený přímo na Chomutov. Jinak nalítávala letadla hodně na Záluží. Tam byla velká protiletadlová obrana, takže oni to tam třeba nemohli všechno shodit, ty bomby, tak potom, jak se vraceli, tak to shodili i tady v Chomutově. Takže několikrát tady padaly bomby, a vždycky když jsme v německém rozhlase slyšeli, že nalítávají tím a tím směrem, tak jsme utíkali z toho Průhonu do lesa, jak jsou ty bunkry ještě z 38. roku. Tam jsme se schovávali před nálety.“

Onoho rána už ale do bunkrů za městem doběhnout nestihli. „Ruští zajatci chodili i do práce pod dozorem, Francouzi mohli chodit volně. Když se hlásil nálet, tak také utíkali do lesa a tu noc 20. dubna 1945 taky utíkali ven a my jsme chtěli taky. Na nádraží se ale rozhoukaly sirény a hlásilo se, jako že konec, že nepřiletí. Tak jsme se vrátili. Jen jsme přišli do domu, tak tatínek říkal: ‚Já se podívám, jestli svítěj světla na nádraží.‘ My jsme na ně z toho domku viděli. Při náletech se zhasínalo. A najednou povídá: ‚Honem do sklepa, nad námi už shazujou stromečky.‘ To byly světlice, kterými si vyznačovali, kde budou shazovat bomby. Ten nálet byl cílený na Poldovku a na dráhu, protože Chomutov byl v té době velký železniční uzel. U nás byly jenom dveře vyvrácený, okna všechny rozbitý tím tlakem, ale hodně těch Francouzů bylo ještě na cestě a ty to zabilo. Na těch polích zrovna padaly bomby. Než došli do toho krytu, tak je to pokosilo.“

Margita Beranová dodnes pochybuje o smyslu takového náletu na konci rozhodnuté války. „Samotná budova nádraží ani tak rozbitá nebyla, ale vagony, co tam byly, ty třeba ležely úplně kus dál. Ani tu Poldovku nerozbili úplně. Ty letadla byly anglický a shazovaly tenkrát letáky v němčině, že se ještě vrátí a Chomutov že úplně rozbijou. 20. dubna 1945 to už podle mě nebylo potřeba. To už všichni věděli, že Němci mají válku prohranou.“

Konec války a chování ruských vojáků

Závěr války prožila pamětnice s maminkou u příbuzných v nedaleké vesnici. „My jsme tehdy měli příbuzný v Březně u Chomutova, tak jsme s maminkou naložily na vozejk peřiny a nějaký jídlo a šly jsme k těm příbuzným. To bylo asi 25. dubna a tam jsme společně zažili příchod Rusů.“

Ale ani po osvobození nenastal klid, ruští vojáci neměli dobrou pověst. „Rusáci tady znásilňovali ženy. A hodně. To se ženy bály. Ten příbuzný byl revírník, měl takovou ohradu a tam měl lovecký psy a v tý ohradě byl domek a nahoře seník. A večer vždycky jsme my ženy lezly na ten seník a von schoval žebřík a byli tam Rusáci kolikrát a hledali ženy, jenomže až k nám nepřišli, protože tam byli ti lovečtí psi. Takže to jsme měly štěstí.“

„Oni to sice měli zakázaný, ale dělalo se to. U nás v domě v prvním patře bydleli manželé a ti tam zůstali, páč ten pán byl ochrnutý, ale ta paní byla docela pěkná a tu paní znásilnili. Do našeho domu se nakvartýroval dokonce nějaký štáb, byli tam několik dnů a divili se, že tatínek nemá ženu...“

Divoký odsun Němců

Na poválečný vývoj a odsun Němců vzpomíná Margita Beranová velmi nerada, protože se týkal i jejích příbuzných. „Maminka měla sestru, která byla Němka a měla Němce a byli odsunutí. Maminka chtěla do Německa, ale tatínek nechtěl. Napřed dělali vojáci razie. Vždycky se uzavřela určitá čtvrť a pak ji celou prošli. Velitel té razie vždy určil, kdo tady z těch Němců zůstane a koho odsunou. Ti, kterým řekli, že je odsunou, museli asi do půl hodiny s 25 kilama stát před domem. Pak je naložili a odváželi. Na Moráni je soustředili a pak odsunuli. Jedna část šla do východního Německa a druhá do západního. Rodiče mojí maminky přišli do východního, ale sestra do západního. Pak se jim povedlo, že se ty rodiče dostali do západního Německa.“

Její vlastní rodina ale odsunuta nebyla. Tatínek byl Čech. Ráno 9. června 1945 byla ve městě vyvěšena vyhláška, která nařizovala Němcům ve věku od 13 do 65 let, aby se dostavili na městský fotbalový stadion s veškerými doklady, svršky a jídlem na tři dny. „Můj tatínek to čet a pak tam jako trouba šel taky.“

O tom, jak se s německými muži na fotbalovém hřišti nakládalo, jí později sám vyprávěl. „O kterých věděli, že byli SS, tak ty tam zastřelili rovnou na tom hřišti, a ty ostatní chtěli předat Rusákům. Ale až někde na Moldavě. Tak tam šel průvod. Kdo po cestě nevydržel, toho zastřelili. To samý, co předtím za války dělali Němci. Jenže tam přišli a Rusové je odmítli přijmout. Tak šli zpátky do Záluží. V tom Záluží potom pracovali, byli tam ubytovaní. Moje maminka šla dvakrát pěšky z Chomutova do Záluží, protože jako Němka měla bílou pásku a nesměl ji vzít autobus ani vlak. Takže šla pěšky, nesla tam tatínkovi jídlo, přes plot mu to ňák mohla hodit. No a pak mu teprve jeho tatínek vyběhával potvrzení, že vlastně byl antifašista, tak celkem tam tatínek zůstal asi tři čtyři měsíce, než se to vyřídilo, a pak ho propustili. Ale někteří tam zůstali ještě dýl.“

Práce na nákladovém nádraží

Mezitím musela Margita Beranová pracovat s maminkou Němkou na chomutovském nákladovém nádraží. „Tam byl takový sráz, u něj koleje a tam přijely vagony naložený sutinou, jak se bouraly domy tady po náletu. Tam jsme s maminkou vykládaly ty sutiny. Bydlely jsme doma a docházely jsme tam jako do práce. Mně bylo patnáct a byla jsem hubená a tam byl takový dozorce, nádražák, a on si mě vždycky poslal pro jídlo do jídelny a říkal mi: ‚Jdi pomalu, vem si lžíci a můžeš se najíst.‘ Já jsem se vždycky schovala někde za vagon a jemu jsem přinesla polovinu. Ale on nikdy nenadával a dodneška na něj hezky vzpomínám. Tam jsme byly, než se tatínek vrátil z toho Záluží.“

Prázdninové brigády a jednoroční kurz

V červenci šla Margita Beranová k tatínkovým rodičům do Zeměch u Loun, kde pomáhala při žních a při česání chmele. Po prázdninách se vrátila do Chomutova a absolvovala jednoroční učební kurz. Největší problémy měla s mateřským jazykem, který se přes válku neučila. „Já měla smůlu, že v roce 1938 jsem neuměla německy číst a psát a v 45. jsem neuměla česky číst a psát. Ten jednoroční kurz jsem udělala, ale čeština mi dala zabrat. Neuměla jsem pravopis. Ještě po letech, když jsem na letišti psala faktury, tak jsem vždycky volala manželovi: ‚Láďo, i, nebo y?‘“

Po absolvování jednoročního kurzu se vyučila prodavačkou a pracovala v papírnictví a knihtiskárně a v oddělení papíru obchodního domu Máj. Na padesátá léta nevzpomíná nijak zle, komunistické perzekuce se její rodině vyhnuly a ona měla v té době jiné zájmy než politiku. „Odpoledne tady byly čaje na Hradčanech od pěti do sedmi a pak se tady konaly plesy. V divadle, ve staré sportovní hale, v tělocvičně restaurace U kapličky a v Armádním domě.“

Později nastoupila jako civilní zaměstnankyně na vojenské letiště u Žatce, kde poznala svého prvního manžela. Na letišti byly tři pluky a tři prapory, asi dvacet civilních zaměstnanců, svobodárna a pétépáci. „Pod správu budov spadala i kotelna, a když přišly vagony s uhlím, tak se musely do určitý doby vyložit, jinak bysme platili penále. Abych sehnala lidi, tak jsem šla za velitelem těch pétépáků a on mi vždycky ňáký lidi na to půjčil.“

Manžel letec byl přeložen nejprve do slovenského Prešova a později do Bechyně. V červnu 1957 se zabil při pádu letadla a pamětnice se následně vrátila k rodičům do Chomutova. Jednomu synovi byl tehdy rok a druhému tři. Ke vdovskému důchodu si nesměla vydělat víc než 600 korun. Mohla ale pracovat bez jakéhokoli omezení pod ministerstvem zemědělství a lesního hospodářství. Šla tedy sázet stromky kolem Nové přehrady u Chomutova. Odtud si vybavuje závěrečnou fázi vysídlení německého obyvatelstva.

Bourání německých vesnic

„Taky tady byly vesničky v těch horách a ty se vysídlily celý a třeba se celá vesnice zbourala. Já když jsem dělala v tom lese na přehradě, tak tam vojáci zrovna bourali ty domky. Slyšeli jsme vždycky odstřel. Já mluvila s tím velitelem a on mi říkal, že to tam celé bourají.“ Při práci u přehrady poznala svého druhého manžela, který jezdil s buldozerem. Začali spolu žít, ale někdo je udal, že žijí ve společné domácnosti, a pamětnice přišla o vdovský důchod. Tak se vzali a vychovávali její dva syny. Další děti už neměli. Starší syn jezdí s bagrem, mladší je akademický malíř a sochař.

Češi a Němci

I v pokročilém věku je paní Margita stále čiperná, žije v domě s pečovatelskou službou ve společné domácnosti s o deset let mladším přítelem Jirkou, a i když nezanevřela na život a novou dobu, přece jen často vzpomíná na starý Chomutov a na doby, kdy zde i v okolních horách dokázali žít lidé obou národností v pospolitosti. „Za první republiky tady bylo skutečně těch manželství smíšených hodně, ale všichni žili v pohodě. Až potom Němci... ten Henlein přišel a ten do toho začal takhle rejt a bylo zle, ale celý léta předtím, co si pamatuju, se vůbec nerozlišovalo, jestli je to Němec nebo Čech. Můj otec byl ze tří bratrů, Čechů, a všichni měli za ženu Němku.“

„Vzpomínám si na jednoho Němce, jmenoval se Günther (Anton Günther) a ten skládal písničky, hezký písničky, který jsem znala. Byly třeba o tom, jak jeho domov je na horách, že tam má svoji chaloupku, pak byla jedna písnička (Feieromd) o tom, že je po práci a každý spěchá k domovu. Moje maminka byla Němka a ta si chtěla na svém pohřbu nechat zahrát tady tu písničku. Dlouho jsem na ni sháněla noty, ale nakonec ji zahráli.“

Příběh Margity Beranové byl natočen s laskavou finanční podporou statutárního města Chomutov.