Rudolf Baumruk

* 1927

  • „Když jsem se vrátil z kurzu z Dukovan, tak mi řekli: ‚Máme o tobě, soudruhu, veškerá vysvědčení, která ti dali. Copak bys měl proti tomu, kdybychom ti nabídli, abys vstoupil [do strany]?' A já jsem tomu soudruhu řediteli řekl: ‚Soudruhu řediteli, já jsem příliš mladý, já si musím takové věci nechat projít hlavou a rozmyslet si, co a jak dál.' A víte, co mi řekl? ‚To se dvakrát nenabízí. To se nabízí jenom jednou, a podle toho se to zařídí.' Také [mi jednou] jeden známý, se kterým jsme se o tomhle nikdy nebavili a který dělal kádrováka, povídal: ‚Ty starý vole, ty kdybys dělal, co dělal, tak ty nemůžeš nikdy udělat něco, abys byl na nějakém postu.' [A] já povídám: ‚A proč?' ‚Protože tam máš napsáno, že jsi odmítl jít do partaje. Tudíž ses odepsal. Tam není, o čem mluvit! Tím sis nad sebou vyřkl svůj ortel.'“

  • „V té době byla ještě Praha bombardována německou armádou, takže jsme viděli, jak to vypadá, když ta bomba vypadává z letadla. A jak říkám, tam si člověk teprve dovedl vážit života, co to znamená. Ať už se schová za roh nebo kamkoliv, aby přežil. V té době, když jsme tam tak [byli], tak si ti Pražáci mysleli, že jsme snad něco z Hitlerjugend nebo [tak]. Až potom, když jsme jim vysvětlili, jak jsme byli zataženi do toho vlaku, tak se o nás postarali a v jednom hostinci nás všechny ubytovali. Po ubytování a najezení nás vyzvali, abychom šli trhat dlažbu a dělali – jak se tehdy dělaly – ty zátarasy, aby do těch ulic nemohly tanky. Také nás použili k tomu, že jsme čerpali benzín a pohonné hmoty. [Ty se] lily do lahví, [které] se pak házely na tanky, což jsem [ale] nikdy neviděl, že by k něčemu takovému došlo. Ubytováni jsme byli v tom hostinci, a když byl nálet, tak nás všechny cpali do sklepa, kde už bylo puštěné rádio. A tam už se jasně jevila propaganda, co a jak, protože 6. května řekli: ‚Američané stojí za Plzní v Rokycanech a nechají krvácet Prahu!' Tam už bylo vidět, jak se ti lidi začínají dělit [podle] smýšlení těch nebo těch. Potom... Když nás potřebovali na nějakou práci, tak nás prostě poslali. Ale já už jsem se s tou skupinou, s tou určitou částí nesetkal, jenom s jinou, se kterou jsme jeli z Prahy až 14. května, protože na Budějovice měla být údajně trať Praha-Plzeň přerušená, takže jsme jeli oklikou. A v těch Budějovicích bych byl přišel pomalu o život, když tam byli Rusáci. Najednou se [totiž] proti mně objevil takový malý Rusák se slovy: ‚Davaj hodinky!' A kdyby tam nekřičel nějaký Čech, ať mě nechá na pokoji, tak bych to asi nepřežil.“

  • „[V tom Smilově] nás bylo asi padesát a ten SA-Mann nás tam měl na starosti. A byl mezi námi jeden, který vynikal takovým skautským životem, a když bylo 4. května, tak řekl: ‚Ne, tady vyrazíme dveře, rozdám jídlo a jdeme pěšky do Šternberka.' Z toho Šternberka jsme jeli vlakem do Olomouce a to už ty poměry začaly být nejisté. Co se tu bude dít nebo nebude. Ten náš SA-Mann, který nás hlídal, se tam také u nás v [té] Olomouci točil. A tam jeden z nich řekl: ‚To byl jejich vedoucí, toho hned zajistíme.' Nevím, z jakého popudu nás zařadili do vojenského vlaku jako rukojmí. Železničáři v Olomouci [nám však] řekli: ‚Je to poslední vlak, který směřuje do Prahy. Buďte bez starosti. My se postaráme o to, abyste byli osvobozeni.' Ten vlak jel strašně pomalu. V Kolíně, kam jsme přijeli, tak to bylo jediné místo, kde jsme stáli. Tam už jsme viděli, že už se tady něco mele. A po určité době jsme pokračovali do Prahy. Údaje byly takové, že v Praze je to zařízené tak, že ten vlak tam prostě přijede bez nějakého velkého napadení. Do Prahy jsme tehdy přijížděli do Libně, a když ten vlak osvobodili, tak jsme byli ubytováni. Ti vojáci, ti Němci byli rádi, že se toho zbavili, jen s těmi poddůstojníky měli nějaké potíže.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Tlučná, 17.08.2019

    (audio)
    délka: 03:08:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Odmítl jsem vstoupit do strany

Rudolf Baumruk se narodil 16. ledna 1927 v Merklíně do rolnické rodiny, která vlastnila menší hospodářství. Na sklonku druhé světové války byl počátkem roku 1945 totálně nasazen do Olomouce a následně do Smilova, a to především na práci na protitankových zákopech. Spolu s dalšími zákopníky byl v květnových dnech roku 1945 bez udání důvodu zařazen do vojenského vlaku jako rukojmí. Posádka vlaku se dočkala osvobození po příjezdu do Prahy. Rudolf se zapojil do Pražského povstání, pomáhal při stavbě barikád. Od roku 1948 nastoupil nejprve pětiměsíční vojenskou službu v Jičíně, po které byl z důvodu prací na hospodářství navrácen domů. Jako jediná pracovní síla, která matce pomáhala v hospodářství, však musel znovu narukovat, aby komunisté snáze dostali matku do jednotného zemědělského družstva (JZD). V roce 1951 Rudolfa vybrali do kampaně 77 000 do výroby, kdy lidé z úřednických pozic museli nastoupit do průmyslu či zemědělství. Stal se pracovníkem v inseminační stanici. Roku 1956 začal pracovat jako skladník v Dolu Týnec a oženil se. S manželkou se přestěhovali do Nýřan. Od roku 1965 pracoval v Tesle, poté na dřevišti v Nýřanech a pak opět v Tesle. Odmítl vstup do komunistické strany, nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Má za to, že komunistická strana měla být zrušena. Sametovou revoluci pak považuje za akci zinscenovanou komunisty.