Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Bartošová (* 1944)

Bronzová lyžařka dřela tak tvrdě, že usnula vestoje na noční směně

  • Alena Bartošová, za svobodna Kocourová, se narodila 17. září 1944 v Pipicích u Železného Brodu

  • po druhé světové válce se rodina přestěhovala do Jablonce nad Nisou, kde si koupila třetinu vily po odsunutém sudetském Němci

  • Alena Bartošová začala sportovní kariéru na konci základní školy jako rychlostní kanoistka

  • vystudovala Střední zdravotní školu v Liberci a nastoupila na novorozenecké a dětské oddělení v jablonecké nemocnici

  • od kanoistiky přešla zhruba v 17 letech k běhu na lyžích a už ve 20 letech bojovala o místo v československé reprezentaci

  • jako vrcholová sportovkyně pracovala stále jako zdravotní sestra

  • v roce 1970 získala pro Československo páté místo ve štafetě na mistrovství světa ve Vysokých Tatrách

  • v roce 1972 byla na zimních olympijských hrách v japonském Sapporu šestá ve štafetě a šestnáctá v běhu na pět kilometrů

  • v roce 1973 získala titul mistryně republiky v běhu na deset kilometrů

  • na mistrovství světa 1974 ve švédském Falunu obsadila ve štafetě třetí místo

  • reprezentovala Československo také na zimních olympijských hrách 1976 v rakouském Innsbrucku a ve štafetě vybojovala šesté místo

  • poté ukončila kariéru vrcholové sportovkyně a pracovala ve zdravotnictví

  • s manželem Jiřím Bartošem, trenérem běžeckého lyžování, vychovali dva syny

  • v roce 2023 měla dva vnuky a jednu vnučku a žila v Jablonci nad Nisou

Mistryně republiky, bronzová a pátá na mistrovství světa, dvakrát šestá na olympiádě. Alena Bartošová, holka z Pipic u Železného Brodu, soupeřila ve své době s nejlepšími světovými běžkyněmi na lyžích. Velkých úspěchů dosáhla navzdory tomu, že neopustila těžkou práci v jablonecké  nemocnici, kde sloužila jako zdravotní sestra na novorozeneckém a dětském oddělení.

„Ve zdravotnictví je vždycky práce, a ne že by si tam šel člověk po tréninku odpočinout. V šest hodin ráno jsem nastoupila a ve dvě hodiny odpoledne jsem toho měla plné kecky. Dělala jsem i odpolední a noční směny a ze začátku bez jakýchkoli úlev,“ vzpomíná Alena Bartošová, jež se narodila na sklonku druhé světové války. Jako vrcholová sportovkyně zažívala nejlepší časy v první polovině sedmdesátých let 20. století.

„Práce zdravotní sestry mě bavila, líbila se mi. Proto jsem nechtěla z nemocnice odejít a sportovat na plný úvazek v armádním celku, kde bych jen trénovala a závodila. Říkala jsem si, že až skončím s vrcholovým sportem, nemusím se složitě vracet do práce, protože odtamtud nikdy neodejdu,“ vysvětluje Alena Bartošová. „Lékařky a nadřízení se ke mně v nemocnici chovali hezky, neměli mi za zlé, že tam občas nejsem kvůli závodům a soustředěním. Ráda se s nimi vidím i teď. Myslím, že je to fajn.“

Před běžeckým lyžováním se věnovala na vysoké úrovni rychlostní kanoistice a v dorosteneckém věku nějaký čas oba sporty kombinovala. Na tréninky vstávala i ve čtyři hodiny ráno a teprve po nich zamířila do Liberce na střední zdravotnickou školu nebo do práce v jablonecké nemocnici. Po odpolední přípravě pro změnu sloužila na novorozeneckém a dětském oddělení noční směny a musela během nich bojovat s únavou.

 „V nemocnici byly novorozenecké boxy a podle nich vedla prosklená chodbička. Na jejím konci stála  kojenecká postel. Když děti v noci spaly, tak jsme s ostatními sestrami musely zpracovávat  administrativu,“ svěřuje se Alena Bartošová. „Jednou se mi stalo, že jsem něco zapisovala, jenomže jsem byla po tréninku strašně unavená. U psaní se mi klížily oči, tak jsem vstala a šla jsem se projít, abych se rozpohybovala. Došla jsem na konec chodbičky a narazila jsem čelem do postele. Druhá sestřička se ptala, co dělám. Řekla jsem jí: ‚Promiň, já jsem usnula vestoje.‘ Bylo náročné skloubit práci a trénink. Ale těšilo mě, že jsem v nemocnici platná a pomáhám dětem.“

Na olympiádě rozbíhala štafetu. Na stadion vjížděla první

Na první mistrovství světa se Alena Bartošová dostala v pětadvaceti letech. Ve Vysokých Tatrách v roce 1970 skončila s československou štafetou pátá, jela ji s Milenou Cillerovou a Helenou Šikolovou, kolegyněmi z jabloneckého lyžařského oddílu Jiskra Mšeno. Ve stejné sestavě obsadily šesté místo na zimních olympijských hrách 1972 v japonském Sapporu. Helena Šikolová tam vybojovala bronzovou medaili v běhu na pět kilometrů, Alena Bartošová si na stejné trati připsala šestnácté místo.

„S holkami jsme si navzájem hodně fandily a z třetího místa Heleny Šikolové jsme měly ohromnou radost. Šlo o první olympijskou medaili pro československé běžecké lyžování,“ upozorňuje pamětnice. „Na štafetu ze Sappora vzpomínám ráda. Rozbíhala jsem ji a na stadion jsem na konci prvního úseku přijížděla jako první a předávala jsem na druhém místě. Povedlo se mi získat nahrávku s rozhlasovou reportáží z mého finiše. Bohužel jsem ji půjčila na výstavu a ztratila se.“

O dva roky později si Alena Bartošová odvezla z mistrovství světa ve švédském Falunu bronz ze štafety. Z olympijské sestavy zůstala sama, družstvo tvořily poprvé čtyři závodnice a kromě Aleny Bartošové v něm byly Blanka Paulů, Gabriela Sekajová a Miroslava Jaškovská.

S reprezentační kariérou se Alena Bartošová rozloučila na zimní olympiádě 1976 v Innsbrucku, ve štafetě obsadila šesté místo. „Nejvíc se mi vždycky dařilo na jarním severském turné. Finsko, Švédsko, Norsko. Vracela jsem se z něj až na konci dubna nebo na začátku května, kdy u nás už kvetly kytičky a všechno jarní bahno bylo pryč,“ podotýká. „Tenkrát se ještě nejezdil Světový pohár, jen velké mezinárodní závody. Když si někdy probírám medaile, pohárky a diplomy, co jsem na nich získala, říkám si: Sakra, byla jsem docela dobrá.“

Žili skromně a nemohli si vyskakovat

Alena Bartošová, za svobodna Kocourová, se narodila 17. září 1944 v Pipicích u Železného Brodu a vyrůstala s bratrem, starším o čtyři roky. Tatínek pocházel z nedaleké vesnice Dlouhý, maminka z blízkého Jesenného. Zanedlouho po válce se rodina přestěhovala do Jablonce, kde koupila vilu po odsunutém německém staviteli.

„Bydleli jsme v prvním patře, další rodina v nájmu v přízemí a ještě jedna rodina ve druhém patře,“ upřesňuje pamětnice. „Koupí třetiny vily se rodiče na hodně let strašně zadlužili. Tatínek pracoval jako nástrojař, maminka v kanceláři. Navíc doma po večerech navlékala korálky. Netřeli jsme bídu s nouzí, ale žili jsme skromně a vyskakovat jsme si nemohli. Čokoládové bonbony z vánočního stromečku vydržely nám s bratrem až do jara, každý den jsme snědli jenom jeden.“

Vila se nacházela v ulici Na Výsluní u Novoveského koupaliště, kde se v létě plavalo, jezdilo na lodičkách a v zimě bruslilo. Kousek za vilou začínal les. „Lezli jsme po skalách, hráli jsme si na honěnou, na četníky a na zloděje,“ prozrazuje Alena Bartošová. „Dlouho jsem nedělala žádný sport závodně, až ve čtrnácti letech jsem toužila dělat něco opravdově, něco, co by mělo smysl. Pak za mnou přišla spolužačka, že na přehradě jezdí lodičky. Tak jsem se přihlásila na rychlostní kanoistiku a jablonecká přehrada se stala mým životem.“

Otrávila je protekce pro holky z Prahy

Ve čtrnácti letech vychodila pamětnice základní školu a vzali ji na Střední zdravotní školu do Liberce. Nakrátko si vyzkoušela internát v Zeyerově ulici, kde se jí však nelíbilo, a tak během studia do Liberce dojížděla z Jablonce nad Nisou tramvají. V rychlostní kanoistice se jabloneckým děvčatům dařilo, vedl je Zdeněk Ciller, který byl současně i trenérem běžeckého lyžování.

„Měly jsme v kanoistice pěkné výsledky, jezdily jsme do třetího místa v republice. Ale otrávilo nás, že holky z Prahy měly tatínky v kanoistickém svazu a dostaly přednost, když se jelo na mezinárodní závody,“ tvrdí pamětnice. „V zimě, kdy byla jablonecká přehrada zamrzlá, jsme doplňkově běhaly na lyžích. Nakonec sport v přírodě, v lese a na sněhu, převážil nad kanoistikou.“

Ke kanoistice se doplňkově začala učit lyžovat zhruba v sedmnácti letech. O tři roky později už bojovala o místo v běžecké reprezentaci. Díky kanoistice si přivykla na velkou fyzickou zátěž. „Ale hlavně jsem neměla tělo tak vyčerpané, jako když teď děti sportují od útlého věku a už ve čtrnácti letech je to nebaví,“ upozorňuje pamětnice. „Sport jsem objevovala, až když jsem měla rozum. A v dorosteneckém věku nás holky motivovalo, že se kolem nás pohybovali kluci. O to víc jsme chtěly chodit na tréninky.“

V sesterské práci jsem se našla

Po výborně zvládnuté maturitě ji okolí přesvědčovalo, ať pokračuje na medicínu, ale rozhodla se jinak. Nastoupila do nemocnice. „Našla jsem se v sesterské práci. Později jsem poznala velkou zodpovědnost lékařů. Důležitou roli také hrálo to, že jsem byla zamilovaná do svého budoucího muže Jiřího, a kdybych odešla do Prahy na medicínu, nemuselo by to mezi námi dopadnout dobře,“ vysvětluje. „Začínala jsem na dětském oddělení a pak pokračovala na novorozeneckém. Úlevy jsem dostávala až jako reprezentantka. Nemusela jsem dělat tolik na směny nebo jsem je měla kvůli přípravě o dvě hodiny kratší. Během soustředění jsem z práce vypadla třeba na týden. Ale kolegyně mi to nikdy nepředhazovaly. Když jsem se vrátila z velkých mezinárodních závodů, zajímalo je, co jsem zažila.“

První obrovskou sportovní událost viděla na vlastní oči pouze jako divačka. Na zimní olympiádu v Grenoblu v roce 1968 Československo běžkyně na lyžích nevyslalo, z Jablonce se tam však vypravil oddílový zájezd Jiskry Mšeno. „Jeli jsme autobusem, v noci jsme tam přespali ve spacákách. Spali jsme v nich i ve škole v Grenoblu, kde jsme bydleli. Byli jsme tam asi čtyři dny, vstupné na závody jsme měli zadarmo. Chodili jsme na běhy na lyžích, na sdruženáře, ale hlavně jsme viděli oba závody ve skoku, kde měl Jiří Raška zlato a stříbro. Naši kluci ho nesli pod můstkem na ramenou.“

Mezi Rusy jsme měli přátele, z okupace byli nešťastní

O půl roku později zažívala Alena Bartošová úplně jiné pocity. Dvacátého prvního srpna 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy na čele se Sovětským svazem a ukončila snahy reformního křídla KSČ o obnovu demokracie a svobody.

„V noci jsme byli doma s manželem a najednou jsme slyšeli, že se něco děje. Létala nad námi letadla. Pustili jsme si rádio a slyšeli jsme hrozné zprávy. Tak jsme si i pobrečeli,“ uvádí pamětnice. „Bylo to těžké. Chlapi si někde mysleli, že něco zmůžou, když půjdou Rusy stopovat a zastavovat, ale nebyla  šance. Měli jsme naštěstí sport, tak jsme se zakousli do tréninku. Okupace se projevila tak, že když jsme jeli na závody, tak jsme se s Rusy nekamarádili. Pokřikovalo se na ně. Měli jsme mezi nimi taky přátele, sami z toho byli nešťastní. Nemohli za to. Ale když si pánové nahoře něco rozhodnou, je všechno strašně složité.“

Necelý rok a půl po invazi vojsk Varšavské smlouvy proběhlo v Československu mistrovství světa v klasickém lyžování. Na tatranském Štrbském plese vyrostla moderní sportoviště a zájem o šampionát překonal všechna očekávání. Například při skocích na lyžích se kolem můstků tísnilo více než sto tisíc fanoušků. Šampionát se změnil v poslední velký protest proti okupaci Československa a novému, promoskevskému vedení země. Slováci a Češi si přáli vidět především vítězství nad sovětskými závodníky, což jim splnil především sdruženář Ladislav Rygl, který si vyskákal a vyběhal zlatou medaili.

„Vnímala jsem atmosféru proti Rusům a to, že nešlo jen o sportovní výsledky,“ vzpomíná Alena Bartošová. Československé běžkyně na lyžích sice na sovětské soupeřky nestačily, ale potěšilo je, že byly ve štafetě páté a Helena Šikolová skončila v závodě na deset kilometrů čtvrtá. Alena Bartošová obsadila na „pětce“ 32. místo a na „desítce“ 27. místo.

My jsme sotva dýchali a vy jste běželi na čas

Po domácím mistrovství světa odstartovala příprava na zimní olympiádu 1972 v japonském Sapporu. „Dostat se tam byl náš velký sen. Makaly jsme a makaly a povedlo se. Pod trenérem Zdeňkem Cillerem byly tréninky rok co rok tvrdší a tvrdší, ale když se chcete zlepšovat, nedá se nic jiného dělat. Radil mi taky manžel, který trénoval mládež,“ prozrazuje pamětnice. „Zdeňkovy metody byly velice specifické, někdy až drsné. Honil nás hodně, pokud však chcete dosáhnout na pěkný výsledek, zatnete zuby a podřídíte se. Pamatuju si, jak jsme jednou měli soustředění i s klukama, měla jsem po svatbě s Jirkou, a trenér Ciller nás nenechal spát na jednom pokoji.“

Nadále jí vycházeli vstříc i nadřízení v práci. O zdravotní sestře-reprezentantce věděl rovněž ředitel Okresního ústavu národního zdraví (OÚNZ). „Jednou jsme byli na soustředění ve Vysokých Tatrách. Běželi jsme po kamenitých cestách na Solisko a najednou jsme předbíhali nějaké turisty. Vrátili jsme se pak do Jablonce a nechal si mě zavolat tehdejší ředitel OÚNZ  a říká: ‚Asi jsem vás viděl v Tatrách, my jsme tam sotva dýchali, a vy jste tam běželi na čas.‘ Byl překvapený, co všechno musíme v tréninku dělat, a fandil mi.“

Olympiáda v Sapporu vyšla především bronzové Heleně Šikolové, ženská běžecká štafeta obsadila šesté místo a Alena Bartošová vybojovala na „pětce“ šestnáctou příčku. „Svoje umístění jsem nepovažovala za propadák, na víc jsem neměla,“ dodává. „Na památku nám Japonci dali kimono, jako suvenýry jsem si přivezla i startovní čísla ze všech závodů nebo klíče od hotelového pokoje. A taky výsledek sextestů, že jsem žena. Dávala jsem ho k dobrému na besedách.“

Závodů bylo tolik, že mi splývají

Po olympiádě se u ženského národního družstva změnil trenér. Zdeňka Cillera vystřídal po jeho velkém konfliktu s trenérem mužské reprezentace Jaroslavem Honců Bohuslav Rázl. Spolu s ním odešla z národního družstva manželka Milena Cillerová a také Helena Šikolová. Nahradily je Blanka Paulů, Gabriela Sekajová a Miroslava Jaškovská. Na mistrovství světa 1974 ve švédském Falunu získaly ve štafetě bronzové medaile, Blanka Paulů navíc stříbro v individuálním závodě.

„Falun byl pěkný, ale ze závodů si moc nepamatuju. Jak jsem jich odjela mraky, splývají mi. Po mistrovství světa jsem věděla, že už dlouho lyžovat nebudu, že po třicítce skončím. Chtěla jsem ale vydržet ještě do olympiády v Innsbrucku,“ poznamenává Alena Bartošová. Na olympiádě v roce 1976 nicméně Češky a Slovenky nezopakovaly úspěchy z Falunu a jejich nejlepším umístěním bylo šesté místo ve štafetě.

„Možná jsme tam jely přetrénované. Mně osobně se ale víc dařilo na předolympijských závodech než na olympijských, snad mě svazovala zodpovědnost,“ přiznává pamětnice. „Po Innsbrucku jsem ukončila sportovní kariéru a začala jsem znovu chodit naplno do práce.“

Dělala v ústavu sportovní medicíny

V roce 1977 a 1979 se manželům Bartošovým narodili synové Jiří a Aleš. Po mateřské dovolené Alena Bartošová nastoupila jako sestra k obvodnímu lékaři a doškolila se na geriatrickou sestru; geriatrie obnáší zdravotní péči o lidi s chorobami stáří. Pracovala v Ústavu sportovní medicíny pro vrcholový sport, kde se potkávala například s vrcholovými jabloneckými lyžaři a atlety. „Znala jsem se s nimi osobně a rozuměla jsem vrcholovému sportu, což mi při práci s nimi pomáhalo,“ tvrdí pamětnice.

Začátek sametové revoluce, během níž se na konci roku 1989 zhroutil komunistický režim, zažila v Praze. Sedmnáctého listopadu, kdy policisté brutálně rozehnali pokojný studentský průvod na Národní třídě, měla jednání v Praze. „Domů jsem jela autobusem z Florence a byl tam šrumec. Ale nevěděla jsem, co se stalo. Další dny byly hezké, ale pak přišla zpráva, že herec Honza Potměšil měl autonehodu, když se vracel do Prahy z výjezdu na demonstraci. Ochrnul, což mi bylo moc líto, jeho rodiče byli moji kamarádi.“

Po roce 1989 se Čechům a Slovákům otevřely hranice do celého světa, ale Alena Bartošová se nevrhla do velkého cestování. Jen si občas zajela k moři.  V roce 2018 se nicméně podívala na své druhé olympijské hry jako divačka. Český olympijský výbor ji pozval jako čestného hosta na týden na hry v Jižní Koreji.

„Letěla jsem tam s bývalou sjezdařkou Olinou Charvátovou-Křížovou. Je členkou Mezinárodní lyžařské federace, domluví se perfektně anglicky a celý týden na olympiádě jsme si moc hezky užily,“ vypráví pamětnice. „Pohybovaly jsme se v Českém domě, což bylo hrozně příjemné. Jako fanoušek jsem viděla, jak Martina Sáblíková získala v rychlobruslení stříbrnou medaili.“

Váží si každého, kdo překoná normálnost

Synové Aleny Bartošové také sportovali a sportují, ale nikoliv vrcholově. Starší z vnuků, třináctiletý, dělal v roce 2023 capoeiru, sport, v němž se bojové umění propojuje s tancem. Mladší, desetiletý vnuk hrál házenou. Třináctiletá vnučka začala s během na lyžích, přidala k němu ovšem i atletiku. Vynikala na sprinterských tratích.

Její babička až do roku 2022 jezdila na běžkách i na kole. Po dvou ošklivých pádech však musela skončit. Na kole si zranila ruku. Když se Alena Bartošová ve studiu Paměti národa ohlížela v dubnu 2023 zpátky do své slavné lyžařské minulosti, podotkla: „Nelituji toho, že jsem lyžovala. Ať člověk dělá jakýkoliv sport, přece je se v něm probudí nějaké touhy, aby dokázal, že v něčem umí víc než ten druhý. Hrozně si vážím každého, kdo nějak překoná normálnost. Nemusí dělat vrcholově sport, ale najde se v něčem, v čem je spokojený. A to já jsem.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Tipsport pro legendy

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Tipsport pro legendy (Miloslav Lubas)