Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. George Agathonikiadis (* 1947)

„Nesmíš tady postavit dům ani zasadit strom. My se jednou vrátíme.“ 

  • narozen 10. srpna 1947 v Megali Sterna v řecké části Makedonie

  • do ČSR přijel na podzim 1949

  • roky 1949–1952 strávil v dětském domově ve Veselíčku na Moravě

  • rodiče a starší sestra žili v SSSR

  • do roku 1962 žil s prarodiči v Brně

  • v letech 1968 začal studovat textilní průmyslovku (design a kostýmní výtvarnictví)

  • v letech 1973–1977 studoval režii na FAMU

  • v roce 1983 se vrátil do Řecka a působil jako šéf dramatické tvorby řecké televize ET1

  • natočil několik dokumentárních a hraných filmů

„Když jsme v Řecku trhali rajčata, museli mi přijít pomoci moji synové, protože jedno rajče vážilo sto kilo. Dávali jsme je na vozík, pak jsme je vezli domů a tam jsme je řezali pilou. A jejich vůně byla cítít po celé vesnici,“ vyprávěl malému Georgeovi jeho dědeček Janis. George a jeho prarodiče patřili k Řekům, kteří po roce 1948 uprchli z vlasti před občanskou válkou a jako uprchlíci se dostali do Československa. Teprve po letech George pochopil, že dědeček při vyprávění o Řecku hodně bájil a přeháněl. „Myslím, že to dělal proto, že si přál, abych se tam jednou vrátil,“ uvažuje George Agathonikiadis. 

Narodil se 10. srpna 1947 ve vesnici Megali Sterna („Velká káď“) v oblasti Kilkis asi padesát kilometrů od Soluně v severním Řecku. Jeho prarodiče sem přišli v roce 1920 z Anatolie, odkud uprchli před genocidou Arménů a pontských Řeků. Georgeův otec Panaiotis přišel na svět na lodi během této cesty. 

V Řecku žili prarodiče velmi skromně, chovali dvě krávy, ovce a slepice, pěstovali rajčata, melouny a fíky. Prarodiče byli negramotní, Georgeův otec a matka vychodili pouze několik tříd základní školy. 

Země byla těžce poznamenána druhou světovou válkou, nacisté se zde chovali velmi krutě. „Po celém Řecku byla víc než stovka vesnic vyvražděných podobně jako české Lidice,“ říká George Agathonikiadis. V protiněmeckém partyzánském odboji se velmi angažovali řečtí komunisté, kteří si za to po válce činili nárok na vládu v zemi. Ale Řecko se po válce ocitlo pod britským, tedy západním vlivem a vypukla občanská válka mezi komunistickou partyzánskou armádou a regulérní řeckou armádou, podporovanou Brity. Chudí a nevzdělaní lidé na vesnicích byli podle pamětníkových slov často zneužiti komunisty – podporovali je, aniž by příliš rozuměli jejich ideologii. Mnoho obyvatel řeckého venkova v průběhu občanské války uteklo z vlasti. Pamětník uvádí, že z jeho vesnice odešla více než polovina lidí. 

Přes Jugoslávii do Československa

Georgeův otec bojoval v horách s partyzány. Prarodiče s Georgeovou matkou Pelailel, jednoročním Georgem a jeho starší sestrou Sofií uprchli do Jugoslávie do srbské obce Bulkes (dnešní Maglić). Útěk se odehrál za mimořádně strastiplných podmínek: „Malé děti šly naboso, v roztrhaných šatech, desítky kilometrů ve čtyřicetistupňovém vedru,“ říká George Agathonikiadis. Sám si však okolnosti útěku a pobyt v uprchlickém táboře nepamatuje. 

Pamětníkova matka byla po krátkém pobytu v táboře proti své vůli naverbována k partyzánům a musela se vrátit do Řecka „Donutili ji k tomu. Říkala: ,Co bude s mými dětmi, když mě zabijí?‘ Ale to partyzáni vůbec nebrali v úvahu,“ vypráví. 

Když potom došlo k roztržce mezi Titem a Stalinem, bylo rozhodnuto, že lidé z uprchlických táborů v Jugoslávii budou přepraveni do různých zemí východního bloku, například do SSSR, Maďarska, Rumunska, Polska nebo Československa. Transporty se odehrávaly ve velkém chaosu, takže často došlo k rozdělení rodin. Malé děti navíc často neznaly svá jména a obce, odkud pocházejí, takže rodiče ztratili jejich stopu a později bylo shledání rodin mnohdy otázkou pouhé náhody. Do Československa takto dorazilo kolem 3 500 dětí.  

George putoval společně s dalšími dětmi přes Mikulov do dětského domova ve Veselíčku na Moravě. Jeho starší sestra Sofie se dostala do dětského domova v Nových Hradech, ale později se jí podařilo spojit se s rodiči, kteří skončili v Taškentu v SSSR. Tam posléze žili až do sedmdesátých let a narodila se jim ještě dcera Lenka. George zůstal v Československu a se svou rodinou se poprvé setkal až v roce 1965. 

Nalepení jako ovečky jeden na druhého

K dětskému domovu ve Veselíčku na Moravě se vážou Georgeovy nejranější vzpomínky. Vybavuje si krásný zámek uprostřed udržovaného parku, kde žily asi tři stovky řeckých dětí, a hovoří o něm s velkou vděčností: „Pro děti to bylo něco neskutečného. Lékařská péče, ošacení… Na záběrech z uprchlických táborů vidíte vyhladovělé, polonahé, zavšivené děti. A pak v dětském domově se koupou, běhají, tančí a zpívají… Pokaždé říkám, že děkuji českému národu za jeho pomoc. Pomáhal nám nejen Červený kříž, ale i jednotlivci, kteří nám psali dopisy, posílali oblečení, hračky, holiči nás chodili zadarmo stříhat… A přitom to bylo v době poválečného nedostatku.“ 

Děti však byly pochopitelně silně traumatizované, možná polovina z nich byla podle slov George Agathonikiadise odtržením od rodin tak poznamenaná, že v dospělosti nezaložily vlastní rodiny. Mezi sebou navzájem byly těsně semknuté: „Pořád jsme byli na sebe nalepení jako ovečky. Všude jsme chodili spolu, i na záchod, pořád jsme se drželi za ruce.“ 

Jednou přišel do dětského domova na návštěvu Georgeův strýc Dimitris a teta Marie. Dimitris malého George nepoznal a nabídl jinému dítěti čokoládu. „Co mu to cpeš? Tenhle je náš!“ upozornila ho Marie. „Já jsem začal řvát, vytrhl jsem tu čokoládu a vrhl jsem se na ně,“ vzpomíná George. Prostřednictvím těchto příbuzných se dozvěděl, že v bývalých kasárnách v severomoravském Těchoníně žijí jeho prarodiče z otcovy strany. Když jim v roce 1952 přidělili byt v Brně, malý George za nimi vyrazil vlakem. „Pověsili mi na krk takový papír, kde bylo napsáno: Jsem řecké dítě a jedu za babičkou a dědečkem do Brna.“ 

Země řecká, domov můj

V Brně žil s prarodiči ve velmi skromných podmínkách v jednopokojovém bytě v pavlačovém domě. „Dokud jsme byli na dvoře, byli jsme v Československu. A když jsme zavřeli dveře bytu, byli jsme v Řecku. Babička vařila z dostupných surovin řecká jídla. A děda, to byl Zorba. Tančil, když mu bylo smutno, a byl to šílený lhář, pořád bájil o Řecku. Všechno, co bylo řecké, bylo podle něj sladké a krásné, a všechno české bylo na nic. Vždycky říkal: ,Tady je věčně zima, prší a padá sníh. A v Řecku stačí, aby ses na dvoře vyčůral, a druhý den tam rostou melouny.“ Svérázný dědeček, když sedal před domem, řecky zdravil kolemjdoucí Čechy a zlobil se, že mu neodpovídají. Navázal nicméně silné přátelství s o generaci mladším sousedem jménem Novák. Přestože ani jeden z nich nemluvil jazykem toho druhého, pan Novák mu tak trochu nahrazoval syna. Pamětníkovi prarodiče se nikdy nenaučili česky a dědeček podle něj stále toužil po návratu do Řecka. 

Dědečkův silný vztah k vlasti ilustruje George Agathonikiadis historkou o československé hymně, kterou se jako chlapec učil ve škole. „Co je to za písničku? To je pěkná melodie,“ zajímal se dědeček, když si ji George prozpěvoval při čištění bot. Ale když se dozvěděl, že to je hymna a že se v ní zpívá „země česká, domov můj“, rozzlobil se. „Musíš tam zpívat ,země řecká, domov můj‘,“ nakázal vnukovi. Chlapec se kvůli tomu ve škole dostal do problémů, dokonce mu vynadal ředitel školy. Ale dědeček nepovolil: „Nebudeš to zpívat, zkrátka nebudeš! Nesmíš tady zasadit strom ani postavit dům. My se jednou do Řecka vrátíme.“ 

Řecká komunita v Československu byla podle pamětníkových slov velmi semknutá. I když většina Řeků žila na severní Moravě, scházeli se alespoň na rodinných svatbách a pohřbech. „My Řekové máme mnohem větší úctu k rodině, i dospělé děti poslouchají své rodiče. Naše domy na řeckých ostrovech jsou nalepené jeden vedle druhého, chceme k sobě mít blízko. Jíme ze společných talířů a když tančíme, tak tancujeme v kruhu, ne v párech. Ta tradice pospolitosti je u nás mnohem silnější.“ 

K čemu je známkování?

S prarodiči žil George velmi skromně, dostávali jen malý důchod. „Když došlo uhlí, dědeček chodil s panem Novákem sbírat rozsypané uhlí na nádraží,“ vypráví. A když nebylo čím topit, jako chlapec se často chodil ohřát do nedalekého kina Oko. „Miloval jsem kino jako blázen. Uvaděčky mě znaly a pouštěly mě tam zadarmo,“ říká. Už v dětství tak mnohokrát shlédl významná díla světové kinematografie, která vstřebával instinktivně nezatížený odborným výkladem. Později mu to velmi pomohlo u přijímacích zkoušek na FAMU. 

Zato ve škole měl George problémy – ne kvůli češtině, kterou ovládl na úrovni rodilého mluvčího, ale kvůli své svobodomyslné povaze. Prarodiče ho vychovávali láskyplně a v podstatě bez mantinelů, autoritativní přístup jim byl cizí. George tak často nosil ze školy poznámky, kterým babička s dědečkem nerozuměli, chodil do školy pozdě a nepsal domácí úkoly, protože neměl nikoho, kdo by mu s nimi pomáhal. Rigidní školní vzdělávání je mu dodnes cizí: „K čemu je vůbec známkování? Život je úplně o něčem jiném,“ říká. 

Jednou byl vypovězen ze školních oslav VŘSR, protože přišel do školy v umazaných teplákách. Zatímco se bezcílně potloukal kolem školní budovy, zahlédl koblihy, které právě přivezli do školní jídelny. Dvě z nich sebral a začal je jíst, když vtom ho načapal školník: „Víš, co by ti udělal Stalin? Zastřelil by tě!“ vyhrožoval dítěti. 

Na druhou stranu svobodný přístup prarodičů vedl k tomu, že George sám od sebe pomáhal sousedům i starým lidem na ulici. 

Po sedmnácti letech s rodiči

Prarodiče se do Řecka už nikdy nepodívali: dědeček zemřel v roce 1957 a babička o pět let později. George potom vyrůstal u vzdáleného strýce, zapřisáhlého komunisty, který naopak prosazoval autoritativní výchovu, a tak často dostával výprask. 

Po základní škole roku 1962 nastoupil do učení, ale k řemeslu soustružníka neměl žádný vztah. Čím dál více ho přitahovalo umění. Začal psát povídky a přátelit se s lidmi z brněnské kulturní scény, kteří mu postupně pomáhali zorientovat se ve světě literatury. Navštěvoval například básníky Oldřicha Mikuláška a Jana Skácela, k jeho přátelům patřili lidé ze souboru Divadla Husa na provázku. Měl zájem i o výtvarné umění, a tak se přihlásil na obor dámský oděv a divadelní kostým na textilní průmyslovce. Jeho spolužačkou byla například pozdější módní návrhářka Liběna Rochová. Vzhledem k tomu, že už předtím absolvoval učiliště, byl starší než většina spolužáků. „Když jsem poprvé přišel do třídy, ostatní studenti vstali, protože si mysleli, že jsem profesor,“ usmívá se. 

V roce 1965 měl poprvé možnost setkat se svými rodiči a sestrou Sofií, kteří konečně směli vycestovat ze Sovětského svazu. Rodiče tam byli vyloučeni z komunistické strany, takže jejich život v SSSR nebyl jednoduchý. George si s nimi sice již předtím dopisoval, ale jak říká, bylo to, jako by psal dopisy úplně cizím lidem. 

Shledání s rodiči na nádraží v Olomouci bylo velmi emotivní: „Když vlak brzdil, začala se mi klepat kolena, nemohl jsem chodit. Najednou se v jednom vagónu stáhlo okénku, moje matka vystrčila hlavu a zakřičela tak, že jsem myslel, že nádraží spadne. Vyběhla ven a objala mě.“ 

Během následujících dnů s rodiči ale pochopil, že po sedmnáctiletém odloučení nelze vztah jen tak obnovit. „Hrozně mě to bolí. Celý život jsem toužil, aby se rodina spojila, ale nešlo to. Ne, že by mě neměli rádi, ale ta dlouhá nepřítomnost je strašná. Snažili jsme se napojit, ale bylo to divadlo. Jak máš někomu říct, že ho máš rád, když jsi s ním nikdy nebyl?“ 

Rodiče po několika týdnech odjeli zpátky do Taškentu a v polovině sedmdesátých let se vrátili do Řecka. Otec postavil v jejich rodné vesnici nový dům, ale později žili v Soluni a dům zůstal opuštěný. 

Řekové pod vlivem ideologie

Jako jednadvacetiletý zažil George Agathonikiadis okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Pracoval tehdy na brigádě v továrně. „Cestou do práce jsem viděl lidi plakat na ulici. Jedné paní jsem se ptal, co se stalo. ,Přijeli Rusové,‘ odpověděla. Až v práci jsem se dozvěděl, o co jde. Byla to hrůza.“  

George prožíval okupaci podobně jako jeho čeští přátelé, ale mnozí Řekové v Československu podle něj nechápali, co se děje, případně invazi schvalovali. „Prali do nich úplně jinou ideologii,“ poznamenává. 

Řecká komunita stále zůstávala v určité izolaci, hlavně starší lidé si vděčnost k československému státu ztotožňovali s loajalitou ke komunistické straně a neměli dostatek informací. „Nemůžeme přemýšlet za lidi, kteří mají úplně jinou identitu, jiné myšlení. Moji přátelé v Krnově například pracovali v JZD a byli naprosto šťastní. Říkali: ,V Řecku jsem měl jednu krávu a tady jich mám dvacet.‘“ I sám George Agathonikiadis se až jako dospělý dozvěděl například o procesech s Miladou Horákovou, Rudolfem Slánským, nebo o existenci Státní bezpečnosti. 

Tady jsem byl Řek, tam jsem byl Čech

V roce 1969 pamětník odmaturoval na textilní průmyslovce a dva roky pracoval jako výtvarník v propagačním oddělení, kde „malovali Leniny a Gottwaldy“. V letech 1973–1977 vystudoval režii na FAMU a začal pracovat v brněnském studiu Československé televize. Stejně jako většina jeho řeckých přátel se oženil s Řekyní a narodila se jim dcera Lenka. Manželka vystudovala zubní lékařství. 

Většina jeho známých z řecké komunity pociťovala silnou touhu po návratu do vlasti, kterou zachytil i ve svém celovečerním hraném filmu Podzimní návrat z roku 1991. Sám se do Řecka poprvé podíval v roce 1978 a poté tam jezdíval každý druhý rok. Umožnil také „návrat“ svým prarodičům, jejichž ostatky nechal exhumovat, převézt v cínové rakvi a pohřbít v rodné vsi. 

S rodinou se do Řecka vystěhovali v roce 1983 a usadili se v Athénách, protože v Soluni by jako televizní režisér nenašel uplatnění.

Návrat do původní vlastni byl provázen mnoha administrativními problémy, mimo jiné musel absolvovat ještě jednu pravoslavnou svatbu se svou ženou. 

„Samozřejmě, že děda lhal jako baron Prášil, když říkal, že v Řecku je všechno jenom sladké. Bylo to úplně jinak,“ usmívá se George Agathonikiadis. Dodnes prý zůstává částečně rozpolcený: „Mám Řecko v srdci, ale český mozek. Veškeré moje vzdělání je české, na základní škole jsem se neučil o Sókratovi a Platónovi, ale o Žižkovi a Husovi. V televizi mi ze začátku neříkali jménem, ale ,Čech‘. Divil jsem se: ,Cože? V Česku jsem byl Řek a tady jsem zase Čech!‘“ 

Když se ohlíží za peripetiemi svého života, zamýšlí se: „V té chvíli, kdy to žiješ, ti to nepřipadá těžký. Ale když se za tím člověk ohlédne po letech, podělá se strachy,“ konstatuje. A stále se ve vzpomínkách obrací ke svým prarodičům: „Mám takový dojem, že dědeček s babičkou nade mnou celý život drží ruku a pomáhají mi. Vždycky, když mám těžkosti, tak si na ně vzpomenu.“ 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Barbora Šťastná)