Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Adámková (* 1932)

• narodila se 15. dubna 1932 v Olomouci

• stala se svědkyní okupace Olomouce 15. března 1939

• přátelila se s židovskou dívkou, která později zmizela v transportech do koncentračních táborů

• v období druhé světové války pocítila nevraživost mezi českými a německými dětmi

• v prosinci 1944 slyšela explozi bombardéru B-24 Liberator v okrajové části Olomouce

• konec druhé světové války prožila v Doloplazech na Prostějovsku, kde viděla osvobozovací boje

• zúčastnila se XI. všesokolského sletu v roce 1948

• po válce vystudovala gymnázium a vysokou školu pedagogickou

• 35 let vyučovala na základních školách na Olomoucku

• odmítla vstoupit do komunistické strany

• v roce 1968 se aktivně zapojila do protiokupačních protestů, následkem čehož musela opustit své pracovní místo v Olomouci

• učitelské profesi se věnovala i v penzi

„Seděla jsem u domu a pozorovala nedaleko vedoucí železniční trať. Letěli hloubkaři, ale to byla běžná situace. Poté proletěli několikrát nad vlakem, počkali, až lidi vypadnou a jdou si lehnout do polí a potom teprve tu lokomotivu prostříleli.“ Tuto nebezpečnou situaci pozorovala 29. dubna 1945 okolo půl páté odpoledne třináctiletá Olga v Doloplazech na Prostějovsku. V souvislosti s koncem druhé světové války podobných dramatických situací prožila několik.

Byla tam příšerná organizace práce

Olga Adámková se narodila 15. dubna 1932 v Olomouci. Její otec Josef Adámek přišel na svět v roce 1897 v Nezamyslicích. Už jako sedmnáctiletý narukoval po vypuknutí první světové války do rakousko-uherské armády. Hned v prvním roce světového konfliktu se mladý vojín zúčastnil bojů v Rusku, kde přežil střelné zranění nohy a padl do zajetí. Olze o tamním pobytu příliš nevyprávěl, jedno však zmiňoval vždy: „Mluvil o tom, jak to v Rusku úděsně fungovalo, byla tam příšerná organizace práce.“ Po válce začal Josef Adámek pracovat u Československých státních drah (ČSD), později se vypracoval na pozici vrchního drážního inspektora.

Matka pamětnice Ludmila, rozená Dokládalová, se narodila roku 1900 ve Víceměřicích, které se nacházejí pouhé tři kilometry od Nezamyslic. Pocházela z chudé rolnické rodiny, podařilo se jí ale vystudovat dvouletou obchodní školu. Rodiče se vzali v roce 1924 a poté se přestěhovali do Wanklovy ulice č. 14 v Olomouci, kde získali služební byt ČSD. V roce 1928 se Adámkovým narodil prvorozený syn Lubomír, který bohužel ve věku 15 let zemřel.

Všichni brečeli

V průběhu roku 1938 vrcholil mezi nacistickým Německem a Československem (ČSR) spor o české německojazyčné pohraničí, tzv. Sudety. Na podzim se zdálo, že válka je prakticky nevyhnutelná. Po vyhlášení mobilizace, v druhé polovině září 1938, narukoval k československému vojsku i Josef Adámek. Olga Adámková, ač tehdy šestiletá, si na tyto události uchovala několik vzpomínek: „Otec se brzo vrátil a všichni brečeli, že to dopadlo, jak to dopadlo. On byl naštvaný, protože oni byli všichni vlastenci.“ Následovala tzv. mnichovská dohoda a odevzdání pohraničních oblastí nepříteli. Bez zahraničních spojenců a za zády se sílícím Adolfem Hitlerem neměla pomnichovská druhá republika šanci dlouho existovat. Za pouhý půlrok nastal její konec, nacistická okupace a vznik Protektorátu Čechy a Morava. Ve středu 15. března 1939 viděla Olga velké množství olomouckých Němců v ulicích města: „Všichni, co tam bydleli, se najednou objevili v ulicích, hajlovali, radostí ječeli a vítali německé tankisty.“

To nesmíte venku vykládat

Adámkovi nepatřili k žádné politické straně, pamětnice ovšem věděla, že Československou republiku i její představitele chovají rodiče ve velké úctě: „Obrázky Masaryka, Beneše a československá vlajka, to bylo všecko zahrabané v kuchyni pod linem, aby to Němci nenašli, kdyby přišli na kontrolu.“ Taková situace nikdy nenastala, jednou ale dostali Adámkovi pokutu za nedodržení povinného zatemnění, které platilo na území protektorátu od konce léta 1939, kdy začala druhá světová válka. Olga si i přes svůj nízký věk uvědomovala, že žije v nebezpečné době: „My jsme byly takové chytré děti. Nám nikdy nikdo za války neřekl: ‚To nesmíte venku vykládat,‘ my jsme to věděly. My jsme neměli rádio, ale sousedky ano a vždycky chodily k nám, tam si sedly u kamen a vykládaly nám, co hlásil zahraniční rozhlas. My jsme věděly, že o tom nikde nesmíme mluvit.“ 

Podle posledního předválečného sčítání lidu v ČSR z roku 1930 žilo v Olomouci 66 440 obyvatel, z toho 47 800 Čechů a 15 000 Němců. Do roku 1944 narostl počet německých obyvatel města na 20 000, oproti 54 000 Čechů. Český a německý živel se ve městě setkávaly i míjely, každá národnost měla své spolky, církve i obchody. Olga neměla se svými německými vrstevníky dobré vztahy: „Kolem našeho baráku chodili kluk a holka, zřejmě v tom věku jako já a můj brácha, no a my jsme si na ně vždycky počkali a mlátili jsme je. Ale to rodiče samozřejmě nevěděli. No a oni to asi nikomu neřekli, protože to by byla pro ně šílená pohana, že je nějaké blbé české děti dovedly mlátit,“ vzpomíná. S německými spolužáky se mladá dívka nemohla normálně potkat ani ve škole, protože každá národnost měla tu svoji. Například v roce 1929 existovalo ve městě na 13 německých obecných a měšťanských škol. Ostatně právě ve škole si Olga všimla postupného uplatňování norimberských rasových zákonů: „Do sousední třídy chodili Židi, a jednoho krásného dne židovská děcka zmizela a víc už se neobjevila. Skončila v koncentráku.“

Ona si tu hvězdu vždycky zadělala

Olga si ve městě náhodně našla židovskou kamarádku: „Chodila jsem do kostela na Dóm a tam se vždycky objevila nějaká dívenka, zhruba stejně stará jako já, a ta si se mnou chtěla vykládat. Ona si tu hvězdu vždycky zadělala. Ale rodiče to nevěděli, protože by se jim to asi nelíbilo. A my jsme se tam dole pod tím Dómem klidně spolu bavily. Ona tam na mě vždycky čekala, aby si mohla s někým promluvit,“ vyprávěla Olga Adámková, která si po dlouhých desetiletích již nemohla jméno kamarádky vybavit.

Prakticky téměř všem lidem v zemi komplikovaly život potravinové lístky, na jejichž základě směli obyvatelé legálně nakupovat zboží v obchodech. Množství tohoto jídla ale rodinám na obživu nestačilo, potřebné potraviny se tak sháněly na předraženém černém trhu nebo u příbuzných na venkově. Olga takto jezdívala k tetě Marii Jiráskové do Medlovic, odkud vozila zabíjačku a další produkty. Při těchto cestách si musela počínat velmi obezřetně, za takovéto „nákupy“ hrozila rodině vysoká pokuta, vězení a během stanného práva i trest smrti.

V září 1944 Olga nastoupila na Polívkovo reálné gymnázium na ulici Jiřího z Poděbrad. Pravidelná výuka tam probíhala do konce kalendářního roku, poté budovu školy obsadila německá armáda a proměnila ji na válečný lazaret. Od té doby se tam vyučovalo už jen sporadicky, studenti si jednou týdně docházeli za svým pedagogem do skleníku ve Smetanových sadech pro domácí učivo.

Krvavá neděle

Válečná doba se do dětství mladé dívky promítala čím dál tím víc. Adámkovi vlastnili klíče od leteckého krytu pro jejich ulici, který při hrozících náletech někdy odemykala i Olga.

V neděli 17. prosince 1944 odstartovala ze spojeneckého letiště v italském Bari obří letka 15. armády USAAF, aby v Horním Slezsku vybombardovala tři rafinerie. Jednalo se o 336 bombardérů B-24 Liberator a 191 létajících pevností B-17. Letouny mělo ve vzduchu doprovodit na 300 stíhaček P-51 Mustang a P-38 Lightning, kvůli špatnému počasí se ale opozdily. Této situace využila stíhací eskadra JG 300 německé Luftwaffe, která poslala z Berlína na 100 strojů, které měly spojeneckou letku zničit. Nad Moravou se rozhořela největší letecká bitva druhé světové války na našem území. Její epicentrum se odehrávalo nad Hanou, kde se zřítilo šest spojeneckých letadel. Jeden Liberator explodoval nad Olomoucí, z desetičlenné posádky zahynuli čtyři letci, šest z nich padlo do zajetí. Svědkyní oněch událostí se stala i Olga Adámková: „Byla to neděle. Já jsem dělala výkres. A najednou šílená rána. No a potom jsme zjistili, že Němci sestřelili americké letadlo. Spadlo u hřbitova v Neředíně a rozbilo tam kapli. Dnes tam ti vojáci mají pomník.“ Němci celkem sestřelili 19 spojeneckých bombardérů, což zprvu vnímali jako obrovské vítězství. Vzápětí se ale situace zcela otočila, počasí se uklidnilo a americké stíhačky dorazily vykonat krutou odvetu. Na německé straně šlo toho dne k zemi na 51 letounů, na americké pouze šest.

Vojna kaput

Z obav před příchodem fronty se Adámkovi v druhé polovině dubna 1945 přestěhovali k příbuzným do Doloplaz. I tam je ale válka dostihla. Mezi 26. dubnem a 8. květnem probíhaly těžké osvobozovací boje o nedaleké Dobromilice a Hradčany. Olga viděla část bojů o lihovar v Dobromilicích na vlastní oči: „Bojovalo se přímo na bodáky. Všichni tam byli opilí a bodali do sebe navzájem.“ Sovětští vojáci se 8. května dostali i přímo do Doloplaz, kde se s nimi pamětnice setkala osobně: „Oni si naši mysleli, jak to tam bude pohodové. Houby to bylo pohodové! Přijely ruské tanky, vrazily nám do baráku a udělaly v něm díru. My jsme se přestěhovali do školy, kde jsme se schovali. Potom přiběhl ruský voják a volal: ‚Vojna kaput, vojna kaput!‘“ Nebezpečí pramenící z přítomnosti mnoha vojáků tím ale nezmizelo. Teprve třináctileté Olgy se chtěl zmocnit sovětský důstojník. V nebezpečném počínání se mu snažila zabránit důstojnice, kterou ovšem neuposlechl, kdosi proto zavolal jeho nadřízeného: „Ten s ním tak zacvičil! Vyvedl ho ven, a jestli ho náhodou nezastřelil, to nevím, protože oni se spolu moc nemazlili,“ vyprávěla po 76 letech od konce války Olga Adámková. U jejích příbuzných v Doloplazech se několik osvoboditelů ubytovalo i s koňmi. Tito mladí vojáci se sice v hojné míře oddávali alkoholu, žádné vážné problémy místním ale nezpůsobili.

Byli jsme smutní, že to Beneš vzdal

Brzo po osvobození se rodina vrátila do Olomouce. Od září Olga pokračovala ve studiu na gymnáziu přestěhovaném na Kosinovu ulici. Politiku v poválečných letech ještě příliš nesledovala, z posledních poválečných svobodných voleb v roce 1946 jí ale v paměti utkvěla rivalita mezi přívrženci kandidujících stran, která se přelévala i do školních lavic mezi její spolužáky.

Krátce po válce Olga vstoupila do Sokola, díky čemuž mohla v roce 1947 cvičit na středoškolských předsletových hrách v Praze. O rok později se do hlavního města ve dnech 19. až 28. června 1948 vrátila jako cvičenka na XI. všesokolském sletu. Mezitím v Praze 25. února 1948 proběhl komunistický puč, který znamenal definitivní konec snahám Československa o demokratický most mezi Východem a Západem. Pamětnice k tehdejšímu dění dodala pouze krátkou glosu: „Byli jsme trochu smutní, že to prezident Beneš tak snadno vzdal.“ Vládu jedné strany poté v květnu potvrdily zmanipulované volby s jedinou kandidátkou, na které musely být účastny všechny strany tehdejší národní fronty. Všesokolský slet, monstrózní sportovní událost s půl milionem vystupujících sportovců se po abdikaci prezidenta Beneše změnila v protikomunistickou manifestaci. Na ulicích se skandovala hesla oslavující bývalého prezidenta a dehonestující toho nového, Klementa Gottwalda. Pohnuté chvíle při průvodu cvičenců na Václavském náměstí zažila i pamětnice: „Řvalo se na Gottwalda, odvraceli jsme od něj hlavu, ale tenkrát nám to ještě prošlo.“

Lidé, bděte

Už v roce 1948 měla Olga Adámková jasno v tom, že nový nedemokratický systém je pro Československo špatný. U obou rodičů pozorovala narůstající strach z režimu, což jejího otce paradoxně přimělo vstoupit do Komunistické strany Československa (KSČ). Na gymnáziu tomu nebylo jinak: „Sem tam se z učebnic vyrvalo něco, co tam nově nepatřilo. No ale především profesoři se báli, měli strach o svá místa a vybízeli nás, ať neblbneme.“ Na sousedním Kosínově gymnáziu došlo kvůli politickému deliktu studentů k uzavření jedné třídy. Část gymnazistů byla zcela vyloučena ze studia, jiní směli pokračovat v Šumperku a někteří se stali spolužáky pamětnice. Po maturitě v roce 1950 se Olze nepodařilo dostat na medicínu. Proto se přestěhovala do Prahy, kde pracovala jako sekretářka rentgenologického oddělení Thomayerovy nemocnice. Politické procesy s odpůrci totality vnímala jako zlo, o kterém se mezi lidmi ze strachu příliš nemluvilo. Ve spojitosti s politicky nebezpečnou dobou se jí z Prahy vybavily dva nevšední zážitky. Jednoho večera se ulicemi městské části Krč vracela s kamarádkou z koncertu: „Šly jsme z kopce a najednou proti nám jelo nějaké auto. A teď to auto zjistilo, že na vrchu jsou estébáci, tak zhaslo světla a v úplném tichu, potmě, se sesulo nazpátek. Tak to byli asi nějací nelegálové.“ Později si na zdech pankrácké věznice všimla satirického protirežimního nápisu: „Lidé, bděte, neblbněte, všichni se sem nevejdete.“ Do druhého dne odvážný text neznámého autora zmizel.

Holky měly kácet stromy

V roce 1951 Olga Adámková nastoupila na Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého, kde studovala biologii, chemii a zeměpis. Kromě studia a volného času tráveného výlety na horách museli studenti absolvovat i povinné brigády. Jednu takovou prožila Olga v lesích u Domašova nad Bystřicí, kde měla s řádovými sestrami ze zrušeného kláštera těžce pracovat: „Při práci jsme byly ‚tak‘ úspěšné, že nás z ní vyhodili. Holky měly kácet stromy. Ne, že bychom nechtěly, ale nebyly jsem schopné to zvládnout,“ vzpomíná.

Mezi její spolužáky patřily i dělnické kádry, studenti, kteří nabyli maturitu po rychlokurzu. Olga Adámková nemohla přehlédnout jejich propastné nedostatky: „Když my jsme dělali zkoušky, tak normálně jeden odpovídal, druhý seděl vedle a připravoval se. A když tam byli oni, tak jsme tam nikdo nesměli být, aby se nevidělo, jak jsou blbí.“ Opačný problém měli její spolužáci ze zrušeného arcibiskupského gymnázia v Kroměříži, kteří se na vysoké školy dostali jen díky tomu, že jejich profesoři z prostějovského gymnázia, kde svá studia zakončili, kádrově neprůchodnou informaci utajili. Olga studia dokončila v roce 1954 jako absolventka Vysoké školy pedagogické, která se mezitím vydělila z Univerzity Palackého.

Na své první místo nastoupila pamětnice do MŠ Kylešovice v Opavě, kde učila jeden rok. Poté přešla na ZŠ Dolany nedaleko Olomouce: „Bylo to nejkrásnějších deset let,“ dodává. Práce učitelky ji velmi naplňovala, s žáky mimo výuku jezdila i na výlety do hor a pod stan. Během její pedagogické kariéry jí bylo minimálně třikrát nabídnuto členství v KSČ, vždy ale odvětila: „Já se necítím ještě dostatečně uvědomělá.“

V roce 1957 se Olga během zájezdu do Maďarska dostala i do Budapešti, kde na podzim předešlého roku propuklo protisovětské povstání: „Maďaři nám líčili, jak je tam Rusové zabíjeli, že to skutečně bylo hrozné. Oni se z toho ještě za rok nevzpamatovali.“ V roce 1961 přivedla Olga Adámková na svět svoji jedinou dceru Hanu.

Mezi kontrarevolucionáři

V roce 1964 pamětnice nastoupila na ZŠ Komenium. Okupaci vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 prožila v Olomouci, před domem jí stály sovětské obrněné transportéry, lidé okupantům nadávali, měnili směr dopravních ukazatelů a psali protestní nápisy. Olga Adámková k okupaci okamžitě zaujala nesouhlasný postoj, podepsala protestní prohlášení a neskrývaně dávala najevo svůj nesouhlas. Toto odvážné jednání zapříčinilo o rok později její vyhození ze školy. Dokonce se její podpis objevil na výstavě o kontrarevoluci umístěné v olomouckém parku.

Nové místo si našla na ZŠ na Svatém Kopečku u Olomouce, kde postupně přibylo několik dalších učitelů, kteří museli z politických důvodů svá místa opustit. Tam Olga učila až do svého penzionování v roce 1989. V devadesátých letech pak vypomáhala jako zástup na různých olomouckých školách.

Dění kolem sametové revoluce v roce 1989 se pamětnice s nadšením účastnila. Z nové generace politiků si vážila lidovce Josefa Luxe a sociálního demokrata Pavla Dostála, který dle jejích slov pro Olomouc mnohé vykonal. Polistopadový vývoj ale Olgu Adámkovou zklamal: „Ten bordel, jaký je tu teď, jsme nechtěli. Krade se, lže, podvádí a každého zajímají jen peníze.“ V roce 2021 žila pamětnice ve svém bytě v Olomouci, ve věku 89 let se stále věnovala procházkám, přírodnímu koupání a četbě. Čtenářům svého příběhu vzkázala: „Chovejte se slušně, boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“